Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeLucie se stala terčem pomluv. Po firmě se začalo šířit, že má poměr se svým šéfem. Netuší, kdo to byl, ani proč to udělal. Došlo to tak daleko, že byla zničená a musela odejít z práce.
Jak se člověk odnaučí pomlouvat druhé za jejich zády? Jednoduše: musí se sám stát obětí pomluv. Přesně to se stalo mně. Věřím, že to byla karma, dostala jsem lekci, na kterou jen tak nezapomenu. Něco mi to ale přece jen dalo – vzala jsem si z toho ponaučení a změnila své chování. Teď už vím, že i zdánlivě nevinná slova mohou způsobit pořádný malér.
Snažila jsem se být milá
Vždycky jsem si myslela, že mě v práci mají rádi. Byla jsem vstřícná, ráda jsem si u kávy popovídala a měla jsem pocit, že moje vtípky baví i ostatní.
Zároveň jsem ale svou práci brala zodpovědně. Často jsem zůstávala přesčas a dobrovolně jsem se zapojovala i do projektů, které nebyly součástí mé pracovní náplně.
Nejspíš jsem ale někomu šlápla na kuří oko. Dodnes nevím, komu přesně – nikdy se mi to nepodařilo zjistit. Faktem je, že jsem tu práci měla opravdu ráda a doufala jsem, že se ve firmě budu dál rozvíjet. Jenže nakonec jsem byla donucena hledat si nové místo.
Porada s šéfem
Jednoho dne mě vedoucí mého oddělení požádal, abych mu přinesla kávu. Nebyla to moje povinnost, ale nijak mi to nevadilo. Stejně jsem si šla do kuchyňky udělat kávu pro sebe a podobné prosby byly spíš výjimečné. Když jsem donesla dvě espressa do jeho kanceláře, požádal mě, abych chvíli zůstala.
„Potřebuju s vámi něco probrat,“ řekl a vysvětlil mi, že si chce promluvit o důležitém projektu pro významného klienta, na kterém náš tým pracoval už několik týdnů.
Vedla jsem ten projekt. Šéf mě pochválil a ptal se na podrobnosti. Stáli jsme nad jeho notebookem a probírali tabulky. Byl to naprosto běžný pracovní rozhovor. Nenapadlo by mě, že ho někdo může vidět jinak...
Stala jsem se terčem pomluv
Jenže někdo nás viděl a rovnou vyfotil – nebylo to těžké, protože kanceláře mají prosklené dveře. Fotky se bleskurychle rozšířily po celé firmě. Jasně naznačovaly, že mezi mnou a šéfem je víc než jen pracovní vztah. Na fotkách jsme se usmívali, vypadali uvolněně – jako by šlo o flirt. Je neuvěřitelné, jak snadno se dá realita překroutit, když ji někdo podá ve špatném světle. Myslím, že ty fotky viděl úplně každý. Kolegové na mě začali koukat zvláštním způsobem, někteří se mnou přestali úplně mluvit.
Nakonec mě jedna kolegyně zastavila na toaletě a zeptala se bez obalu, jestli spím s vedoucím.
„To jsi spadla z višně?“ vyhrkla jsem překvapeně. „To jsou pomluvy. Někdo se mě chce zbavit.“
„Jo, jasně,“ přikývla, ale bylo mi naprosto jasné, že mi nevěří ani slovo.
Vůbec ji nezajímal můj pohled. A tehdy mi to došlo – nezáleží na tom, co řeknu. Už jsem byla odsouzená. Pro některé jsem se stala tou, co si razí cestu nahoru přes postel.
Jeho manželka mě nenávidí
Krátce poté, co se fotky rozšířily po firmě, se u nás objevila šéfova manželka. Už na recepci se pohádala s manželem a mě propalovala pohledem. Někdo „ochotný“ jí určitě přeposlal ty fotky. A pak se pustila do mě. „Manžela mi nevezmeš, ty couro,“ sykla na mě ostře. Raději jsem zmizela ve své kanceláři.
Ten den jsem zůstala v práci déle. Chtěla jsem si s vedoucím promluvit mezi čtyřma očima. Věděla jsem, že odchází jako poslední, a tak jsem trpělivě počkala, až budeme sami. Lidé nás budou pomlouvat tak jako tak – už mě stejně pošpinili, takže mi to bylo jedno. „Dostal jste taky ten e-mail s těmi fotkami?“ zeptala jsem se ho. Beze slova přikývl. „IT oddělení by to mělo prošetřit. Možná se dá dohledat odesílatel,“ nadhodila jsem.
„Zadal jsem jim to, čekám na výsledek,“ odpověděl.
„Celá ta situace je absurdní. Ničí mi to pověst...“
„Nechcete si vzít pár dní volna, aby se to uklidnilo?“ navrhl. Těžko říct, jestli to byla opatrná výzva, ať se na čas stáhnu, nebo přátelský návrh z obavy o mě. Odmítla jsem. Co když to lidé budou brát jako přiznání viny? Vždyť jsem neudělala nic špatného.
Už nikdy nebudu pomlouvat
Každý den v práci byl pro mě utrpením. Na stole jsem začala nacházet lístečky s urážkami – byly to sprosté a hnusné nadávky. Lidé z IT tvrdili, že odesílatele e-mailu nezjistili, protože údajně použil „silné zabezpečení“. Nevěřila jsem jim. Byla jsem přesvědčená, že v tom jedou taky, nebo jim je alespoň jedno, co se mnou bude.
Nemohla jsem spát, byla jsem neustále ve stresu a práce mi šla čím dál hůř. Vzala jsem si krátkou dovolenou, protože jsem nutně potřebovala vypnout, ale představa návratu mě děsila. A tak jsem se rozhodla. Podala jsem výpověď. Nezvládla bych tam zůstat.
Novou práci jsem hledala déle, než jsem čekala. Zapomněla jsem, jak rychle se pomluvy šíří – jako lavina. Přeskočily i za hranice firmy. Nakonec jsem ale měla štěstí.
Co vím, tak šéf dal výpověď krátce po mně. Zřejmě si to taky pěkně odskákal. To všechno mě donutilo zamyslet se nad sebou. I já jsem kolikrát pomlouvala jiné, aniž bych v tom viděla něco špatného. Nikdy mě nenapadlo, že tím někomu můžu ublížit. Brala jsem to jako „neškodné klábosení“. Jenže dnes už vím, jak to může bolet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
