Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když umíral manžel paní Anny, chtěl, aby mu něco slíbila. „Až umřu, nenecháš se zabít smutkem, zamiluješ se," řekl jí. Nevěděla, jestli ten slib dokáže splnit. Vesmír jí ale do cesty přivedl muže s podobným osudem, a časem z toho byla láska. Rodina i přátelé se teď na Annu dívají s opovržením, protože vdově prý štěstí nepřísluší.
Lidé by mě nejraději viděli oblečenou v černé, se sklopenou hlavou a prázdnotou v očích. Místo toho jsem se zamilovala a teď mě odsuzují, protože vdova by už neměla poznat štěstí.
Přišla jsem o manžela
Můj manžel Adam odcházel skoro tři roky. Rakovina si ho brala pomalu, den za dnem. Můj svět se zúžil na paliativní oddělení a domů jsem se chodila jen vyspat. Těsně před koncem mě o něco požádal: „Slib mi, že až umřu, nenecháš se zabít tím smutkem. Že budeš ještě tančit, půjdeš do kina, zamiluješ se.“ Slíbila jsem mu to, i když jsem netušila, jestli to dokážu.
Hospic se stal mým druhým domovem. Denně jsem navštěvovala manžela a na chodbách jsem často potkávala muže, který vodil za ruku svou ženu. Byl vysoký, trochu shrbený a v očích měl stejnou melancholii jako já. Naše pohledy se občas setkaly, a já v něm viděla stejný tichý vzdor proti osudu.
Když Adam spal, sedávala jsem na chodbě a viděla toho muže, jak se čelem opírá o dveře pokoje své ženy. Spojovalo nás něco, co nepotřebovalo slova. Pak naši partneři zemřeli.
Rodina mě odsoudila
Naše první setkání bylo nesmělé. Michal mě pozval na čaj do malé kavárny. Tiše jsme si povídali o tom, jak dlouho byla jeho manželka nemocná, i o tom, že můj manžel se chtěl stát spisovatelem, ale nikdy nestihl dopsat svou vysněnou knihu.
Naše duše měly podobné praskliny. Začali jsme se vídat častěji, chodili jsme na procházky a povídali si. Poprvé po letech jsem si namalovala rty. Nic jsme neplánovali, city se dostavily samy.
Když jsem dceři řekla, že se s někým vídám, její tvář ztuhla. „Tak brzy?“ zeptala se vyčítavě. Podle ní bych už měla žít jen ve smutku. Nejen ona, ale i sestřenice a sousedé na mě hleděli, jako bych spáchala zradu. Jako bych pošpinila Adamovu památku tím, že jsem se odvážila usmát, jít do kina nebo si obléct hezké šaty.
„Je to jako bys Adama nikdy nemilovala,“ řekla mi teta na rodinném obědě. Nikdo z mého okolí netušil, kolik sil mě stálo jen vstát z postele a přiznat si, že můžu znovu něco cítit.
Vybrala jsem si lásku
Svatba byla prostá, přesně taková, jakou jsme chtěli – skromný obřad na radnici jen se svědky a pár přáteli, kteří věděli, čím jsme si prošli. Moje dcera nepřišla. Jen mi dva dny předtím zavolala. „Nedokážu to přijmout. Pro mě je to projev neúcty k tátovi,“ řekla vážně. Odpověděla jsem jí, že Adama stále miluju, ale nemůžu žít jen ze vzpomínek.
Michal věděl, jak mě postoj rodiny bolí. Proto mě během celého obřadu pevně držel za ruku, jako by mě chtěl ochránit před celým světem.
Večer se mě zeptal, jestli se cítím provinile. Přiznala jsem, že ne, jen si připadám trochu vyloučená. „Protože žiješ. A to ti neodpustí,“ odpověděl a pevně mě objal. Měl pravdu. Někteří lidé by mě nejraději viděli zlomenou a utopenou v žalu. Jenže já si vybrala šanci na lásku a nový život. Vybrala jsem si splnění slibu, který jsem dala Adamovi.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
