Josef (60): Po smrti manželky jsem si vzal nevlastní dceru. Netušil jsem, kolik bolesti mi přinese zakázaná láska

V prázdném domě zní zvuky jinak. Každý krok, každé zaskřípání podlahy působí hlasitěji, jako by mi stěny chtěly připomenout, že jsem sám. Uplynuly dva roky od chvíle, kdy jsem pohřbil svou manželku Moniku, ale stále mám pocit, že bych jí toho chtěl tolik říct. Takové obyčejné, každodenní hlouposti: že se změnilo počasí, že náš syn Radovan mi zase nezvedá telefon, že jsem přesolil polévku...

Lucie (45): Nevlastní dcera mě nesnáší, dokonce raději odešla z domu. Vrátila se těhotná

Stýskalo se mi po manželce

Monika byla o pět let starší, přesto jsem vždycky vypadal starší já – zvlášť když onemocněla. Díval jsem se, jak odchází. Nejdřív pomalu, ale konec přišel rychle, jako když někdo zhasne světlo. Zůstal jsem sám. Radovan už tehdy žil se svou rodinou a doma se ukazoval jen zřídka.

Se mnou zůstala jen moje nevlastní dcera Zora. Nebyla to moje opravdová dcera, Monika ji porodila svému prvnímu manželovi. Je o dvaadvacet let mladší než já.

Kdybyste se mě dnes zeptali, jak to celé začalo, nedokázal bych vám odpovědět. Zpočátku jsem byl jen vděčný, že mě někdo poslouchá, že někdo má o mě starost. Její přítomnost tlumila to prázdno, které zbylo po Monice. Jenže pak se mi to vymklo z rukou. Začal jsem toužit po jejím hlase, po vůni jejích parfémů. Moje samota byla tak silná, že jsem přestal rozeznávat, co je správné a co ne...

Judita (35): Všechno se podřizuje mé nevlastní dceři. Nevím, jestli má takové manželství smysl

Syn se na mě naštval

Radovan se to dozvěděl od sousedky. Jednoho dne se ke mně přiřítil, ani si nezul boty. „Proboha, co to děláš?“ vyhrkl a díval se mi přímo do očí. „Slyšel jsem, že spíš se Zorou. Pliveš na mámin hrob! Vždyť Zora je jako tvoje dcera!“

„Není moje opravdová dcera,“ zašeptal jsem.

„Přestaň se vymlouvat. Myslíš, že když řekneš, že není tvoje biologická dcera, tak je to v pořádku? Vyrůstala tady, vychovával jsi ji!“

„Ani nevím, jak se to stalo. Nechtěl jsem... Monika už tu není... a ona... zůstala.“

„Takže s ní spíš, abys nebyl sám?“ vyštěkl. „Jsi ubožák. Víš co? Už pro mě nejsi táta.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Nevěděl jsem, co na to říct. Tiše jsem seděl, zatímco Radovan odešel a práskl za sebou dveřmi.

Petr (35): Nedokážu si najít cestu ke starší dceři své partnerky. Její věčné záchvaty vzteku a trucování mi vadí

Cítil jsem se bezmocný

Už jsem nevěděl, co to vlastně znamená milovat. S Monikou to bylo jednoduché, přirozené. Se Zorou... to bylo takové matoucí. Radost se mísila se studem, blízkost se strachem. Nakonec jsem se rozhodl a požádal jsem ji o ruku. Nechtěl jsem, aby si na ni ve vesnici ukazovali prstem. Vzali jsme se na úřadě, protože farář nás odmítl oddat. „Nebudu žehnat hříchu,“ řekl rázně. „Omlouvám se, ale nemohu to udělat.“

Zora sklonila hlavu a já jen stál a mlčel. Chtěl jsem říct, že to není hřích, ale život. Jenže jsem nedokázal promluvit. Možná to přece jen byl hřích...

„Nejsme zlí lidé,“ řekla tiše Zora.

Farář pokýval hlavou. „Možná ne. Ale to neznamená, že to, co děláte, je správné.“

Na svatbě na úřadě jsem měl stejný oblek, ve kterém jsem pohřbíval Moniku. Nechtěl jsem nový. Zora měla krémové šaty bez závoje. Vzali jsme se bez hostů. Když jsme přišli domů, uvařil jsem čaj. Sedli jsme si ke stolu jako po běžném pracovním dni. A tehdy mi došlo, že takhle bude vypadat naše budoucnost. Nikde žádní lidé, které jsme kdysi nazývali rodinou...

Simona (37): S nevlastní dcerou mám úžasný vztah. Doufám, že to tak zůstane navždy

Otěhotněla

Jednoho dne jsem v koupelně našel těhotenský test. Ležel na kraji umyvadla, jako by tam byl položen schválně, aby se nedal přehlédnout. Dvě čárky... Zora se vrátila z pekárny o pár minut později. „Viděl jsi to?“ zeptala se. Nemusela nic vysvětlovat.

Přikývl jsem, ale mlčel.

„Máš radost?“ zašeptala a sedla si naproti mně ke kuchyňskému stolu. K tomu stejnému stolu, u kterého nám kdysi Monika servírovala jídlo.

Díval jsem se na její tvář, zářila štěstím. „Nevím, co na to říct...“

„To je v pořádku,“ řekla po chvíli. „Protože já to vím. Chci s tebou vytvořit rodinu.“

Věděl jsem, že bych ji měl obejmout, říct něco hezkého. Ale místo toho jsem vstal a odešel do obýváku. Táhlo mi na šedesát. Můj syn Radovan se mi neozval už několik měsíců. Má vlastní děti, které možná už nikdy neuvidím. A teď jsem měl mít novou rodinu se ženou, kterou jsem dřív představoval jako dceru své manželky.

Dana (24): S nevlastním bratrem si rozumíme víc, než by se rodičům líbilo. Tajně scházíme za jejich zády

Topím se v samotě

Přestěhovali jsme se do města. Byl to její nápad. Řekla, že tam to bude lepší, že dítě má mít dobré lékaře, školky, že tam začneme znovu. Pronajali jsme si dvoupokojový byt na okraji města, v paneláku s výtahem. Pro ni to byl nový začátek. Pro mě – trest.

Na Vánoce k nám nikdo nepřišel. Žádná přání, žádné telefonáty. Ani lidé z vesnice, které jsem znal celý svůj život, už se ke mně nehlásili. Samozřejmě že to věděli. Po vesnici se novinky šíří rychleji než oheň. Zůstali jsme se Zorou úplně sami. Na novém místě jsme nikoho neznali. Ona byla pohlcená těhotenstvím. Já se topil v samotě.

Jednoho večera, když už usínala, jsem se jí zeptal: „Kdyby ses mohla vrátit v čase... udělala bys to znovu?“

Otočila se ke zdi. Myslel jsem, že neodpoví. Ale po chvíli řekla: „Nevím.“

Už jsem nevěděl, kdo jsem. Manžel? Otec? Hříšník? Když se dívám do zrcadla, vidím starce, na kterého si už nikdo nevzpomene. Občas si připadám jako vyhnanec, který vyhnal sám sebe. Nevím, jestli si někdy odpustím...

Další příběhy ze života →

Nela (29): Zamilovala jsem se do nevlastního bratra. Když to máma zjistila, dělala vše pro to, aby nás rozdělila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].