Facebook
Instagram
Lucie nemá děti a ze vztahu s vdovcem, který má doma puberťačku, byla nejdříve na rozpacích. Pak se ukázalo, že nevlastní dcera ji nesnáší natolik, že s ní nevydrží pod jednou střechou.
S Romanem (46) jsme se seznámili celkem obyčejně – v práci. Oba pracujeme ve zdravotnictví, on jako řidič sanitky, já jsem na recepci v nemocnici. O své dospívající dceři Blaženě (20) mi řekl hned na začátku. Překvapilo mě, že byl tak upřímný už na prvním rande, ale ocenila jsem to. Roman chtěl, abych věděla, že to nebude snadné...
Můj nový přítel má dceru
„Blažena je tvrdohlavá holka a nezvládám ji. Moje žena zemřela, když jí bylo 12 let, a od té doby... No, prostě je tvrdohlavá a vzdorovitá. Neznám další takovou dívku,“ řekl upřímně.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.
„Stydím se to říct, ale chodí za školu, toulá se, kdo ví kde, a stýká se s pochybnou partou. Už se stalo, že jsem ji hledal celou noc a našel ji v nějaké pochybné společnosti...“
Nevěděla jsem, co na to říct. Sama jsem děti neměla a ten příběh mi nahnal hrůzu. Na Romanovi mi záleželo, ale představa, že bych se měla stát nevlastní matkou téhle dívky, mě děsila. Když ji nezvládá její vlastní otec, jak bych to měla zvládnout já?
Zkusila jsem tyto myšlenky hodit za hlavu, protože Roman je fajn chlap a náš vztah vypadal slibně. Říkala jsem si, že to třeba nebude tak hrozné, jak to vypadá.
Blaženu jsem ještě nepoznala, a tak mě překvapilo, když mi Roman navrhl, abychom začali spolu bydlet.
„Nechceš? Je to brzy?“ zeptal se, když viděl, jak se tvářím.
„Chci, ale tvoje dcera... Je zvláštní, že se neznáme, a najednou s ní budu bydlet.“
„Nějak se domluvíte,“ řekl optimisticky Roman. „Blažena musí přijmout, že se náš život mění a odteď v něm budeš i ty...“
Cítila jsem vinu
Bála jsem se, ale nakonec jsem Romanovi ustoupila. Další víkend mi pomohl zabalit věci a odvezli jsme je k němu. Nečekala jsem vřelé přijetí, ale taky jsem si nemyslela, že budu muset čelit hněvu a lhostejnosti. Blažena ani nepředstírala, že by se jí otcovo rozhodnutí líbilo. Byla ke mně otevřeně nepřátelská.
„Ani se nevybaluj,“ řekla. „Tohle je dům mé mámy, takže udělám všechno, abys zase rychle odešla.“
Znělo to jako hrozba. Váhala jsem, jestli to říct Romanovi, ale nakonec jsem to neudělala. V dalších dnech mi dávala najevo, kde je mé místo, a ještě víc se bouřila. Hádky byly na denním pořádku. Roman ji napomínal, protože navíc stále častěji vynechávala školu, okázale se vyhýbala obědům s námi a mizela na celé noci. Ráno se vracela, páchla cigaretami a alkoholem. Nakonec, po šesti měsících této války, oznámila, že se stěhuje k dědovi.
Roman bezmocně rozhodil rukama a souhlasil, ale svého otce varoval, co může očekávat. Blažena se s námi ani nerozloučila, prostě si sbalila věci do dvou tašek a odešla. Cítila jsem, že je to moje vina.
„To je všechno kvůli mně,“ řekla jsem smutně.
„Neber si to tak. Asi by k tomu časem stejně došlo. Dělá si, co chce. Možná u dědy trochu zkrotne.“
Věděla jsem, že mě pokouší uklidnit... ale co když si ve skutečnosti myslel něco jiného? Kdybych se sem nenastěhovala, možná by se mu podařilo zvládnout její vzpouru...
Nevlastní dcera mě nemá ráda
Časem se ukázalo, že Blažena nemá v úmyslu vrátit se. Roman ji navštěvoval u svého otce, protože se doma neukazovala. Nepřišla ani na naši svatbu. Čas plynul a pak přišlo zakončení střední školy. Šli jsme na slavnostní předání maturitních vysvědčení, ať už se jí to líbilo nebo ne. Kupodivu si vedla docela dobře.
Když jsem ji spatřila, vykulila jsem oči.
„Jak to vypadá?“ vyklouzlo mi.
„Za ten rok se trochu změnila,“ poznamenal Roman.
„Trochu?“
Neviděla jsem ji celý jeden rok. Nechtěla mě vidět, a já to respektovala. Není divu, že jsem byla v šoku. Kromě toho, že byla pro takovou příležitost oblečená nevhodně, měla tetování a barevné vlasy.
Doufala jsem, že se konečně nějak domluvíme. Koneckonců, už byla dospělá.
„Blaženo, možná by ses mohla vrátit domů. Tvému tátovi se stýská...“ nadhodila jsem.
Podívala se na mě posměšně.
„A ty tam budeš?“
„No ano...“
„Tak na to zapomeň. Pořiď si vlastní dítě, jestli si chceš hrát na matku...“
Vyrazilo mi to dech. Roman chtěl, abychom šli společně na oběd oslavit její maturitu, ale Blažena odmítla. I já jsem ztratila chuť na usmíření, přestože jsem za nic nemohla.
Překvapila nás
Další rok jsme o ní nevěděli vůbec nic. Odstěhovala se do Prahy a pracovala v nějakém baru. Na vysokou školu nešla a ani to neměla v úmyslu. Roman byl zničený. A pak jsme dostali zprávu o Blaženině svatbě. Poslala nám oznámení... ne pozvánku, ale pouze oznámení s poznámkou, že si nepřeje naši přítomnost.
Od Romanova otce, se kterým měla Blažena stále dobrý vztah, jsme se dozvěděli, že to byla civilní svatba s jakýmsi podivným mladíkem... Přesně tak ho popsal. Snažil se jí předat náš dárek, ale řekla mu, aby ho vrátil.
Další měsíce mlčela. Nevěděli jsme, co se s ní děje, protože přestala mluvit i s dědou. Nikomu nezvedala telefon.
A pak se jednoho dne objevila u našich dveří...
Roman málem omdlel, protože Blažena se nevrátila sama. Měla obří břicho.
„Co? Ještě jste neviděli těhotnou ženu?“ řekla svým obvyklým tónem, ale v jejím hlase bylo cítit smutek.
„Pojď dál,“ řekla jsem a vzala jí tašku. „Sedni si, dám ti něco k pití.“
Kupodivu neprotestovala.
„Jak dlouho tu zůstaneš?“ zeptal se Roman.
„Nevím, zatím pár dní...“ řekla nejistě.
„A co tvůj manžel?“
„Rozvádíme se, tati... A to dítě vychovám sama.“
Bude z nás rodina?
Mlčeli jsme, protože nás opravdu překvapila.
„Chceš se vrátit domů?“ zeptala jsem se.
Podívala se na mě.
„Můžu?“
„Neptáš se, jestli tu ještě budu?“ usmála jsem se.
„Ne...“ sklopila oči.
„Blaženo, nejsem tvůj nepřítel. Tohle je tvůj domov. A pokud se vrátíš, pomůžu ti s dítětem.“
„Opravdu?“
„Ano, zvládneme to,“ ujistila jsem ji.
„Ale... byla jsem na tebe tak zlá...“
„Berme to jako chyby mládí. Teď, když budeš mít dítě, musíš být zodpovědnější.“
„Zkusím to. Pomůžete mi?“ zeptala se nejistě. Pak vstala a objala Romana.
Všem nám vyhrkly slzy. Možná konečně začneme fungovat jako rodina...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
