Lenka (33): Po rozchodu se z mého bývalého stala troska. Cítím se za to zodpovědná

Martin byl skvělý chlap, jenže postupem času mi došlo, že naše názory na svět jsou neslučitelné, ať už šlo o politiku, nebo etiku. Proto jsem se rozhodla náš vztah ukončit, což ho naprosto zničilo. Později jsem zjistila, že přišel o práci a skončil na psychiatrii. Teď mě sžírají výčitky, zda jsem to nemohla udělat citlivěji.

Klára (34): Partner mě opustil v den porodu našeho syna. Kvůli jeho zradě už pět let nedokážu věřit mužům

Přítel rozchod nečekal, plakali jsme oba

S Martinem jsem byla téměř rok a delší dobu jsem cítila, že to mezi námi není ono. Plánoval už oslavu našeho prvního výročí, a tak jsem to chtěla ukončit včas. Nedokázala bych se s ním rozejít chvíli poté, co bych od něj dostala dárky. Nejsem tak bezcitná, i když si tak teď možná připadám.

Martin je opravdu hodný člověk a našemu vztahu jsem zpočátku věřila. Po pár měsících jsem si ale uvědomila, jak moc rozdílné máme hodnoty. Neshodli jsme se v pohledu na pomoc ostatním, politiku, rodinné uspořádání, a dokonce ani v umění. Pro někoho to mohou být maličkosti, ale pro mě jsou to klíčové věci. Není nutné ve všem souhlasit, ale Martin postrádal schopnost respektovat jiný názor, chyběla mu empatie a ochota diskutovat. Všimla jsem si toho opakovaně, ať už v našich rozhovorech, nebo když mluvil s mými přáteli.

Nikam to nevedlo a mrzelo mě, jak byl Martin uzavřený. Souviselo to i s jeho rodinou, s jeho blízkými jsem si také nerozuměla. Muž, který z principu nikomu nedůvěřuje, nepomůže a zesměšňuje každou snahu o pozitivní změnu ve společnosti, pro mě zkrátka není. Potřebuji partnera, kterého si budu vážit. Martin si hleděl jen svého. A tak jsem to ukončila a nečekala, jak silně ho to zasáhne. Přímo na ulici se rozplakal. Cítila jsem se hrozně a slzy jsem také neudržela.

Petra (38): Tvrdil mi, že na rodinu není připravený. Po našem rozchodu se za pár měsíců oženil

Omlouval se a chtěl ještě jednu šanci

„Já vím, že nejsem dokonalý. Ale změním se, jen mi dej ještě šanci. Vím, že jsi plná ideálů a já jsem takový pesimista. Dělal jsem si legraci z charity i z ekologů, ale nemyslel jsem to zle. Jen jsem tě chtěl pošťuchovat,“ přesvědčoval mě Martin, ale mé rozhodnutí bylo pevné. Nebyl to zkrat, už jsem ho nemilovala. Další šance by z mé strany byla jen přetvářka.

„Určitě si najdeš někoho, s kým ti bude lépe. Teď to nech být, prostě nám to nevyšlo. To se přece stává,“ snažila jsem se ho uklidnit, zatímco se celý třásl. Tak dramatický rozchod jsem nikdy nezažila. Musela jsem Martina utěšovat skoro celou noc. Věděla jsem, že je nejlepší si hned odnést všechny věci a neprodlužovat jeho trápení.

Hned druhý den jsem mu zmizela z očí a doufala, že se brzy oklepe. Vzhledem k tomu, jak lhostejný byl k pocitům jiných lidí a ke všemu utrpení na světě, mě šokovala míra jeho sebelítosti. Když jsem od něj odešla, nesmírně se mi ulevilo. Vím, že to nezní hezky, ale takový je život. Jenže pak jsem ho po dvou měsících potkala a teď je mi z toho všeho zle.

Sylva (29): Kariéra nás odcizila a já propadala depresím. Když jsem se rozhodla pro radikální krok, partner mi vyrazil dech

Přítel se potuloval parkem a mumlal si pro sebe

Bylo slunečné sobotní odpoledne, procházela jsem se s kamarádkou v parku se zmrzlinou v ruce. Najednou překvapeně ukázala na nějakého podivína s dlouhým plnovousem. Byl vyhublý, na sobě měl staré oblečení a něco si pro sebe nesrozumitelně šeptal. Martina jsem nepoznala okamžitě, ale až po chvíli. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, jak vypadal.

Prošel kolem nás se skelným výrazem a vůbec si mě nevšiml. Zavolala jsem jeho sestře, která mi potvrdila, že Martin přišel o práci a byl dvakrát hospitalizován na psychiatrii. Rozchod ho prý naprosto zlomil. Mám teď takové výčitky svědomí, že se to ani nedá popsat. Chtěla bych mu nějak pomoci, ale zároveň si myslím, že jsem ta poslední osoba, která by to měla dělat.

Anna (48): Jsem ráda, že se dcera rozešla s přítelem. Neseděl mi a věděla jsem, že to nemá budoucnost

Názor vztahové terapeutky

To, co Lenka prožívá, je velmi pochopitelné. Když vidíme, že se člověk po našem rozhodnutí propadne, zchřadne nebo psychicky zhroutí, je těžké nezaměnit soucit za vinu. V hlavě se začne ozývat otázka: Kdybych to udělala jinak, stalo by se to? Kdybych byla citlivější, mohl být v pořádku? Jenže právě tady je potřeba být velmi opatrní. Rozchod může být spouštěčem hluboké krize, ale neznamená to automaticky, že je ten, kdo vztah ukončil, za tuto krizi odpovědný.

Lenka měla právo vztah ukončit. Neodešla z rozmaru ani proto, že by chtěla Martinovi ublížit. Popisuje dlouhodobý nesoulad v hodnotách, ve vnímání světa, v empatii a ve schopnosti vést dialog. To nejsou drobnosti. Pro partnerský vztah jsou právě hodnoty, úcta a možnost vzájemně se slyšet často mnohem důležitější než společné zájmy nebo prvotní přitažlivost. Člověk nemusí zůstat ve vztahu jen proto, že druhý je „hodný“ nebo že by rozchod špatně nesl.

Zároveň je pravda, že pro Martina mohl být rozchod zážitkem zhroucení světa. Nešlo možná jen o ztrátu partnerky, ale o ztrátu opory, sebeobrazu, naděje, možná i posledního místa, kde se cítil přijatý. To ale neznamená, že Lenka měla povinnost ve vztahu zůstat. Partner nemůže nést za druhého člověka celou tíhu jeho psychické stability. Ve zdravém vztahu si lidé mohou být oporou, ale nemohou být jeden druhému záchranným systémem.

Lenčiny výčitky jsou z lidského hlediska přirozené. Ukazují, že jí Martin není lhostejný. Ale vina může být někdy velmi zrádná. Nutí nás přebírat odpovědnost i tam, kde ji ve skutečnosti nemáme. Lenka může litovat bolesti, kterou rozchod přinesl. Může přemýšlet, zda něco nešlo říct jemněji. Může mít soucit. Ale to je jiné než nést odpovědnost za Martinovu hospitalizaci, ztrátu práce nebo psychický rozpad.

Důležité je také neplést si pomoc s návratem do vztahu. Pokud Lenka cítí, že by Martinovi chtěla nějak pomoci, je velmi rozumné, že zároveň tuší, že ona sama možná není vhodná osoba. Někdy člověk, který byl součástí zranění, nemůže být zároveň tím, kdo ho léčí. I dobře míněný kontakt by v Martinovi mohl znovu otevřít naději, závislost, bolest nebo další propad. Pomoc v takové situaci tedy nemusí znamenat osobní setkávání, utěšování nebo návrat do role blízké osoby.

Nejbezpečnější cesta je nepřerušovat úplně lidskou odpovědnost, ale držet hranice. Lenka může zůstat v kontaktu s jeho sestrou nebo rodinou, předat jim své obavy, ujistit se, že Martin má odbornou péči, případně doporučit krizovou pomoc, psychiatra nebo psychoterapii. Pokud by měla strach, že je Martin nebezpečný sobě nebo druhým, je na místě jednat přes blízké, krizovou linku nebo záchranné složky. Ale neměla by se stát jeho terapeutkou, pečovatelkou ani důvodem, proč se „musí uzdravit“.

Pro Lenku samotnou by bylo velmi důležité o tom s někým mluvit. Takové setkání v parku mohlo být otřesné a traumatizující i pro ni. Vidět bývalého partnera v takovém stavu může člověkem hluboce pohnout. Může to vyvolat úzkost, stud, pochybnosti o sobě, strach z vlastních rozhodnutí. Individuální terapie by jí mohla pomoci oddělit zdravý soucit od ničivé viny a znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Možná nejpodstatnější věta pro Lenku zní: Můžeš nést odpovědnost za způsob, jakým s druhým člověkem zacházíš. Ale neneseš odpovědnost za celý jeho život, za jeho psychickou křehkost ani za to, co se v něm po rozchodu zhroutilo. Rozchod může bolet nesmírně. Ale někdy je pravdivější a nakonec i laskavější odejít, než zůstat ve vztahu jen ze strachu, že druhý náš odchod neunese.

Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy, která se snaží pomocí technologií usnadnit cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem. A to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více info zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].