Stella (33): Nechala jsem se kvůli kariéře předělat stylistkou. Okolí mi tleská, ale já se nemohu podívat do zrcadla

stylová, móda, cat eye brýle, modelka
Zdroj: Freepik

Poslední dobou se stále více lidí svěřuje do rukou stylistů. Snaha o dosažení vzhledu, který by se líbil všem, je patrná nejen u žen, ale i u mužů. Pro hvězdy showbyznysu denní chléb, pro ostatní splněný sen. Ne každá rada stylisty ale dopadne dobře. Tak jako v případě Stelly.

Michaela Karásková
Michaela Karásková 01. 03. 2024 07:00

Navrhování šatů byl od malička můj sen. Ve třech letech jsem si vytvořila první improvizovanou večerní toaletu ze závěsu a v šesti už se pokoušela o šití. Na profesionální švadlenu bych sice neměla, ale tvorba, kterou jsem později produkovala, poutala pozornost něčím úplně jiným. Fantazií. Vyhýbala jsem se opisování toho, co nosí jiní, a podtrhovala, co sluší mně. Zatímco jiné holky hledaly styl ještě ve dvaceti, já měla jasno.

Od školy jsem svým módním vkusem vynikala

Intuitivně mě už na základce bavil mix retro věcí. O historii módy jsem věděla málo, přesto prvky, které jsem vídala v dobových filmech, k inspiraci stačily. Do šatníku jsem tak zařadila např. blůzy s vázací mašlí nebo sako se šosy, které jsem si navrhla a nechala ušít na míru u krejčího.

Rodiče sice hubovali, jak je to drahé, ale když viděli, že sako nosím, cena je nemrzela. Mezi vrstevníky, kteří měli jen to, co je právě „in“, takže džíny a trička, jsem opticky vynikala. Záměr to ale nebyl. Chtěla jsem jen nosit věci, které se mi líbí a sluší mému typu postavy, nikoliv postavě dívky z módního katalogu…

Nikdo z okolí nepochyboval, že bych měla studovat módní návrhářství. Stalo se a přišly talentovky. Kdekdo myslel, že je mám „v kapse“, i já. Ale ne. Na školu mě nevzali, prý proto, že nemám cit pro módu. „Já a nemám módní cit?!“ rozčílila jsem se a nakonec musela na obchodní akademii, kde jsem po čtyřech letech vystudovala s odřenýma ušima. Spolužáci ani učitelé mě moc nemuseli. Vadilo jim, že jsem svá. Po odchodu ze školy jsem si proto řekla, že mi mohou být jejich názory ukradené, a sháněla práci v oděvní sféře. Jenže…

Kamarádka mi vyčetla, že jsem moc originální

Paradoxně jsem narazila. Zavedené módní návrhářky mě nechtěly, a místo jsem nedostala dokonce ani jako prodavačka v butiku. Tehdy mi přišla do cesty kamarádka Veronika, která se živila jako stylistka. Neradila sice hvězdám, ale vynášelo jí to slušně. A nakonec mi u kávy svěřila mj. i tajemství mých neúspěchů.

„Já a moc originální?“ nerozuměla jsem, ale ona trvala na svém. Prý když talent použiji ve prospěch toho, co se nosí, lidé mě budou respektovat. „Cože?! To mám jako vymyslet vyšší level džínů, nebo co?“ Rozčílila jsem se. Veronika naznačila, že napřed musím začít u sebe, čímž ale spustila lavinu předělávání. Vnutila mi nalepené nehty, zavrhla složité účesy a nakoupila přesně ty hadříky, které se nosí, včetně sportovních kousků, jaké bych nikdy do ulic neoblékla. Byla jsem v šoku.

„Vypadám jako šašek,“ zakroutila jsem hlavou při pohledu do zrcadla. Veronika však tvrdila opak a nejhorší bylo, že se nový vzhled líbil i okolí. Najednou jsem byla přijatelná, a dokonce sehnala i to místo. Ovšem za jakou cenu? Zavrhnout vlastní módu, abych mohla v módě pracovat?! Potlačení vlastního já mě nakonec dohnalo až k tomu, že se vyhýbám nejen zrcadlům, ale i objektivům. Necítím se vůbec dobře, a dokonce se mi zprotivila i kdysi vysněná práce v módní branži. Jenže… Vybočovat se přece nevyplácí, a tak trpím dál.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Související články

Další články