Klára (33): Abych uspěla v módním průmyslu, musela jsem zradit svůj vlastní vkus

Navrhování oblečení bylo mojí vášní už od dětství. Když mi byly tři, ze závěsů jsem si dělala róby a jako školačka už jsem zkoušela ušít vlastní oblečení. Moje modely nebyly jako z přehlídkových mol, ale o to víc v nich bylo fantazie. Na rozdíl od mých vrstevnic, které hledaly svůj styl ještě dlouho po dvacítce, já jsem měla vždy jasno – nosit to, co se líbí mně, ne to, co diktují trendy.

Aneta (32): Tchyně mě na svatbě zastínila svým outfitem. Kvůli tomu se jí směje celá rodina

Vždy jsem vyčnívala svým vkusem

Na základní škole mě přitahovaly retro kousky. Ačkoliv jsem o historii módy moc nevěděla, staré filmy pro mě byly nekonečnou inspirací. Do šatníku jsem si pořídila třeba blůzy s vázankou nebo sáčko s šosy, které jsem si sama navrhla a nechala ušít.

Rodičům se to sice nelíbilo, vadila jim hlavně cena, ale ustoupili, když viděli, jak ráda je nosím. Mezi spolužáky v uniformních džínách a tričkách jsem byla za exota. Nebyl to záměr, jen jsem chtěla nosit oblečení, které lichotilo mé postavě a odráželo mou osobnost.

Nikdo nepochyboval, že půjdu studovat módní návrhářství. Jenže u talentových zkoušek jsem tvrdě narazila. Komise mi řekla, že nemám cit pro módu. Byla jsem v šoku. Nechápala jsem, jak mohli říct něco takového. Skončila jsem na obchodní akademii, kterou jsem prolezla jen s odřenýma ušima. Ani tam jsem si moc nerozuměla se spolužáky a učiteli, vadilo jim, že nezapadám do škatulek. Po maturitě jsem se rozhodla, že na jejich názory kašlu, a začala jsem si hledat práci v oblasti módy.

Gábina (26): Ve vzduchu visí rozchod. Můj přítel má problém s tím, jak se oblékám

Nesnáším své nové já

Jenže jsem všude narážela na zavřené dveře. Nechtěli mě dokonce ani jako prodavačku v butiku. Moje kamarádka Jana je úspěšná stylistka, tak jsem ji požádala o pomoc. Koukala se na mě a pak suše pronesla, že jsem až moc originální.

„Mám snad svůj talent a nápady využít jen k tomu, abych kopírovala, co se zrovna nosí?“ bránila jsem se. Jana trvala na svém a řekla, že musím začít u sebe. A tím odstartovala peklo. Donutila mě k umělým nehtům, jednoduchému účesu a do mé skříně protlačila konfekci, kterou bych si na sebe nikdy nevzala – včetně sportovních kousků do města. Když jsem se viděla v zrcadle, zhrozila jsem se. „Vypadám jako karikatura,“ povzdechla jsem si. Ona ale tvrdila, že konečně vypadám normálně.

A nejhorší bylo, že okolí s ní souhlasilo. Najednou mě všichni přijímali a rychle jsem sehnala práci. Ale za jakou cenu? Musela jsem pohřbít svou vlastní kreativitu, abych mohla pracovat v oblasti módy. Tohle potlačení vlastní identity mě ničí. Nesnáším pohled do zrcadla a vyhýbám se focení. Z práce, která byla mým snem, se stala noční můra. Ale říká se, že vybočovat z řady se nevyplácí, a tak raději mlčím a trpím.

Další příběhy ze života →

Dana (41): Jsem zoufalá z outfitů mé dcery. Obléká se jako bezdomovkyně a já se stydím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].