Mirka (46): Dcera zapomněla na moje narozeniny. Nejhorší na tom je, že jí to bylo jedno

Už nejsem nejmladší, ale to přece neznamená, že nechci slavit narozeniny. Nečekám žádnou velkou oslavu, úplně by mi stačil klidný den s lidmi, které mám ráda. Jenže... zjevně i to je moc. Každý rok musím ostatním připomínat, že se blíží moje narozeniny. Po velké loňské hádce si manžel konečně zapamatoval, kdy má přijít s dárkem. I letos – byl zrovna na služební cestě – mi hned ráno zavolal a popřál všechno nejlepší. Musím říct, že mě to potěšilo. Slíbil mi i krásný dárek, prý už na mě čeká doma.

Pak mi zavolala moje máma, samozřejmě si nezapomněla postěžovat, jak je stará a že se mých dalších narozenin už určitě nedožije. Prosím vás... tuhle písničku znám nazpaměť. Poděkovala jsem, ale měla jsem toho jejího naříkání plné zuby.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (47): Dcera se hned po maturitě odstěhovala. Připadám si, jako bych o ni přišla

Od dcery jsem čekala víc

Nejvíc jsem se ale těšila na to, co vymyslí moje dcera. A... zase jsem se spálila. Markétka totiž zapomněla. Přišla ze školy, nakoukla do kuchyně, ledabyle mě pozdravila a zmizela ve svém pokoji. Jen tak mimochodem prohodila, že jde s kamarádkami do kina a nemám na ni čekat s večeří.

Ani se na mě pořádně nepodívala. Kdyby to udělala, možná by si všimla, že mám co dělat, abych se nerozbrečela. Takhle mě už dlouho nikdo neponížil. Připadala jsem si bezcenná. Vlastní dcera mě má na háku a raději půjde na nějaký pitomý film, než aby se mnou strávila alespoň pár minut? Kde je ta holčička, která mi kdysi pár dní předem vyráběla přáníčka, učila se básničky a běhala po louce, aby mi natrhala kvítí?

Z myšlenek mě vytrhl její hlas. „Haló, mami? Vnímáš mě vůbec?“ zavrčela.

„Jo... Co chceš?“

„Hele, potřebuju peníze na novou bundu. Kámoška našla stránku, kde jsou boží věci. Můžu si tam koupit bundu?“

„To je fajn, že se ti líbí,“ odpověděla jsem ledově.

„Líbí? Já ji miluju! A když mi nechceš dát peníze, tak mi ji rovnou kup, vždyť bude Den dětí. Aspoň budeš mít klid!“

Měla jsem co dělat, abych nevybuchla. „Od kdy slavíš Den dětí? Posledně, když jsem ti chtěla dát dárek a políbit tě, ses naštvala a řekla, že už nejsi žádné malé dítě...“

„No jo, ale...“ nedořekla a byla pryč...

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (47): Dcera mi řekla, že nechce děti, aby nestrádaly jako ona. Přitom jsme jí vždy splnili každé přání

Narozeniny jsem slavila sama

Byla jsem zničená. Jak jsem mohla vychovat takhle rozmazlenou holku? Markétka odešla a já zůstala sama se svými myšlenkami. Co jsem měla dělat? Manžel na služebce, dcera na mě kašle, máma odříkala svou každoroční dávku sebelítosti. Kamarádky si na mě letos nevzpomněly. Byla jsem v koncích...

Nešlo mi do hlavy, jak se to mohlo stát. Dceru jsem odmalička vedla k tomu, aby si vážila lidí i peněz. Učila jsem ji, že nezáleží na tom, co má člověk v peněžence, ale co má v srdci. Jediné, co mě mohlo trochu utěšit, byla zmrzlina, kterou jsem prozíravě koupila před pár dny a dala do mrazáku, a romantická komedie, kterou znám už nazpaměť.

Tak jsem si pustila film, snědla celou zmrzku a šla jsem spát...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): Doufala jsem, že dcera bude v těžkých chvílích stát při mně. Místo toho jenom posílá peníze na pečovatelku

Dcera mě štve

Druhý den byla sobota. Ráno jsem si udělala snídani a pustila jsem si k tomu rádio. Vtom přišla Markétka, sedla si na opěradlo křesla a začala si něco brumlat pod nosem. „Mami... můžeme si promluvit?“

No ne... Ona se vzpamatovala? Lepší pozdě než nikdy, že? Možná se chce omluvit... „Jasně,“ odpověděla jsem, trochu rozněžnělá jejím tónem a plná naděje.

„Víš, jak jsem ti včera říkala o té bundě? Tak co myslíš, dostanu ji? Strašně moc po ní toužím!“

Nevěřila jsem vlastním uším. Ta malá vychytralá a rozmazlená potvora! „Nevím...“ zasyčela jsem. „Možná o tom ještě popřemýšlím... po Dni matek...“

„No to snad ne! Myslíš, že zapomenu? Už mám v hlavě úplně skvělý dárek. Nemůžu se dočkat, až ti ho dám! Budeš nadšená! Já přece vždycky myslím na tvoje svátky, mami!“

„Fakt? A není to náhodou ten skvělý dárek, co jsi mi chtěla dát k narozeninám? Protože, jen tak mezi námi, nějak jsi to nestihla...“

„Aha, o tohle ti jde! Ježíš, já už myslela, že ti něco je. Proč jsi mi to prostě nepřipomněla?“ podívala se na mě, jako by to opravdu byla moje vina.

Vstala jsem a odešla z obýváku. Už na to dítě nemám sílu. Netuším, kde jsem udělala chybu. Čím jsem si to zasloužila? Mateřství je fakt nejtěžší práce na světě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (44): Dcera se odmítá učit i poslouchat. V životě se o ni prý postará budoucí manžel

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].