Vlasta (47): Dcera se hned po maturitě odstěhovala. Připadám si, jako bych o ni přišla

Mám jedinou dceru a celý svůj dospělý život jsem jí podřizovala všechno. Navíc jsme po rozvodu zůstaly s Baruškou na vše samy. Chodila do první třídy a já jí nechtěla domů přivést žádného cizího muže. Rozvod po čase přebolel, život se uklidnil a nám spolu začalo být moc dobře. Trávily jsme spolu večery, víkendy, dovolené – rozuměly jsme si. Přála jsem si, aby dcera měla všechno, co jsem já neměla, a aby nebyla nikdy sama. Když odmaturovala, brečela jsem štěstím. Jenže ten večer mi také oznámila: „Mami, příští týden se stěhuji. Je mi devatenáct, chci žít podle sebe. Neboj, všechno mám promyšlené.“

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): Doufala jsem, že dcera bude v těžkých chvílích stát při mně. Místo toho jenom posílá peníze na pečovatelku

Nechápala jsem, proč odchází

Bářino rozhodnutí jsem nejprve brala s rezervou, v mých očích byla stále malá holčička – jak by mohla bydlet sama? Jenže mluvila vážně! Její kamarádka zdědila byt po babičce a holky plánovaly, že si ho dají dohromady, Bára pak bude platit údajně jen polovinu energií a fondu oprav. Měla to dohodnuté a promyšlené.

„Brigádu mám, táta platí alimenty, vařit budeme společně, oblečení stejně kupuju z druhé ruky. Bude to v pohodě!“ ubezpečovala mě. „Ale proč, holčičko? Copak se ti se mnou žije špatně?“ ptala jsem se dcery několikrát. Jen pokrčila rameny. „Mami, nejde o to, jestli se mi žije dobře, nebo špatně. Chci žít už sama za sebe. Mám tě ráda, ale potřebuji vlastní prostor.“ Znělo to sice rozumně, ale šíleně mě to bolelo, navíc mi to v devatenácti přišlo dost brzy.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (44): Dcera se odmítá učit i poslouchat. V životě se o ni prý postará budoucí manžel

Prostě odešla!

Samozřejmě, že jsem zkoušela Barunku přesvědčit, aby vše o pár let odložila. „A co být pro začátek u Magdy jen o víkendech? Zkrátka si to postupně vyzkoušíš a když to půjde, budeš přidávat dny…“ mluvila jsem dceři do duše. Netvářila se moc nadšeně.

„Ne, mami, to bych se nikdy doopravdy neosamostatnila. Chápeš?“ Nechápala jsem. Byla jsem si jistá, že jí bude chybět moje podpora, teplé večeře, dobrůtky, mé rady. Jenže dny běžely a ona se nevracela. Když přišla na návštěvu, byla usměvavá a spokojená. Každou její návštěvu jsem pak oplakala. Měla jsem pocit, že jsem ji ztratila.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (49): Má dcera chce rodit doma a já šílím strachy. Žádná domluva nepomáhá

Doma bez ní trpím

Už rok vstávám do ticha, večeřím sama, sama chodím na procházky a v noci nemůžu spát. Mám dojem, že jsem ztratila část sebe. Má sestra mi nedávno mluvila do duše, ale té se to řekne, když jí kluci odešli, zůstal jí doma manžel a dva psi – není sama, nechápe, jak je to těžké!

Po večerech sedím a dívám se na Barunčiny staré fotky, někdy se neudržím a napíšu jí. Pak mě moc mrzí, když mi hned neodpoví, strašně se mi po ní stýská. Barča se pak vždy obvykle omluví – byla v kině, učila se v knihovně, nebo byla někde na procházce… jednoduše nemohla odpovědět hned. Chápu to, ale trpím. Moc bych si přála, aby se vrátila.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (49): Chtěla jsem, aby se dcera naučila hospodařit s penězi. Nakonec nás ale navštívili exekutoři

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].