Irena (38): Dohání mě má minulost. V synovi vidím jeho otce, který mě psychicky zničil

Když byl můj syn malý, viděla jsem v něm všechno dobré. Smál se, objímal mě a já měla pocit, že konečně začínám nový život a že už všechno bude dobré. Jeho otec odešel ještě před jeho narozením. Tehdy jsem si říkala, že to bude možná i lepší, protože to nebyl člověk, na kterého by se dalo spolehnout.

Jarka (52): Syn se odstěhoval do Austrálie a došlo mi, jak jsem najednou osamělá. Hledám způsoby, jak se dostat z téhle pasti

Začalo to podobnými gesty

Jenže jak syn rostl, začala jsem si všímat detailů, které mě vyděsily. Nejdřív to byly drobnosti – způsob, jak se mračil, když se mu něco nelíbilo, nebo jak házel hlavou, když nesouhlasil. Připomínalo mi to scény, které jsem zažívala doma, když jsem se s jeho otcem hádala. Snažila jsem se to nevnímat.

Jenže s věkem se to stupňovalo. Jeho hlas, chůze, dokonce i způsob, jakým se posadil u stolu, mi připadaly jako kopie člověka, kterého jsem se kdysi tolik bála. Říkala jsem si, že je to jen náhoda. Geny, které se nezapřou. Ale důležitá je výchova a chování, které se naučí. V tom jsem si byla jistá, že se svému otci podobat nebude.

Ale pak přišly chvíle, kdy se mnou syn začal mluvit, jako se mnou kdysi mluvil jeho otec. Měl úplně stejný pohled, když se zlobil. Ostrý, chladný, přezíravý. A já najednou nebyla schopná reagovat klidně. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, jak ve mně roste odpor, jak se ho bojím.

Eva (39): Máma mě zachránila před mým vlastním manželem. Nejspíš bych dopadla hodně špatně

Nemůžu si pomoct

Nikdy bych nevěřila, že se dokážu takhle cítit vůči vlastnímu dítěti. Bojovala jsem s tím. Přemlouvala jsem sama sebe, že to není on, že to je jen moje minulost, která mě dohání. Že je svému otci podobný, ale není stejný člověk. Jenže ten pocit nešel setřást. Každý jeho pohyb mi připomínal muže, který mě psychicky zničil.

Začala jsem si všímat, že se mu vyhýbám. Že hledám záminky, proč nebýt doma. A pak přišlo to, co jsem se bála přiznat i sama sobě – uvědomila jsem si, že svého syna v určitých chvílích nenávidím. Ne proto, co dělá on, ale proto, koho mi připomíná.

Je to strašné vědomí. Vím, že on za nic nemůže. Vím, že by měl dostat moji bezpodmínečnou lásku. Jenže ta minulost je tak silná, že někdy úplně přehluší současnost. A já se sem tam chytím, jak se dívám na syna a cítím stejné pocity nenávisti, jako jsem cítila vůči jeho otci, a pochybuju, že jsem dobrá máma, natož dobrý člověk.

Další příběhy ze života →

Ivan (31): Máma mi odmítla půjčit peníze. Došlo mi, že mě nikdy nepřijala takového, jaký jsem