Alena (52): Pětadvacet let mi manžel lhal do očí. Po jeho úrazu jsem zjistila, že celé roky miluje jinou ženu

S Petrem jsme tvořili pár přes pětadvacet let a naše manželství jsem považovala za idylické. Vše se ale rozpadlo jako domeček z karet v den, kdy měl Petr nehodu. Když pro něj přijela sanitka, v jeho pracovně zůstal na stole ležet otevřený sešit.

Renata (54): Myslela jsem, že mi dcera nepřeje štěstí. Pravda se ukrývala v otcově deníku

Zvědavost byla silnější než já

Stačilo tak málo – kdyby Petr ten deník, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje, schoval do zásuvky. Jenže to nestihl. Při opravě okapu na chatě se pod ním smekl žebřík a on si ošklivě poranil záda. Bála jsem se o něj, strach mi svíral žaludek. Když ho záchranáři nakládali do vozu, netušila jsem, jestli bude ještě někdy chodit.

Zatímco jsem mu chystala tašku s osobními věcmi do nemocnice, padl mi zrak na ten hustě popsaný blok. Zvědavost byla silnější než já. Právě v tu chvíli jsem se dozvěděla o jeho celoživotní lásce, se kterou se seznámil už na vysoké škole. A co hůř, v deníku stálo, že ji miluje natolik, že by mě pro ni bez zaváhání opustil.

Míla (55): Rok po rozvodu jsem našla manželův deník a pochopila, že jsem ho k odchodu dohnala

Svět se mi hroutil

Když sanitka s manželem odjela, snažila jsem se uklidnit a doufala v nejlepší. Byl sice při vědomí, ale bolestí sotva mluvil. Chtěla jsem mu pobyt v nemocnici co nejvíce zpříjemnit, a tak jsem mu začala balit knihy, křížovky a tablet. A tehdy jsem uviděla ten deník, otevřený na stránce, kde leželo pero.

„Dnes jsem ji zase potkal. Šli jsme spolu na oběd. Kdyby jen dala znamení, že o mě stále stojí, neváhal bych ani vteřinu. Vím, že je to vůči Aleně hrozné, ale všechno bych za sebou nechal. Miluji ji!“ Ta slova, napsaná jeho rukopisem, mi vyrazila dech. Četla jsem tu větu pořád dokola a svět se mi hroutil. Nejdřív strach o jeho zdraví, a teď tohle...

Marta (36): Rekonstrukce babiččina domu mi zničila manželství. Můj muž odmítl dál tiše trpět

Prý mezi nimi nic není

Naštěstí se ukázalo, že Petrova mícha není porušená, ačkoliv má naštípnutý obratel. To byla obrovská úleva. Když jsem za ním přišla na první návštěvu, nervózně se usmál. „Neboj, za pár měsíců budu zase skákat přes kaluže,“ zkusil zavtipkovat. „Petře, já se nebojím o tebe, ale o nás. Kdo je Eva?“ zeptala jsem se bez obalu. Zbledl. „Takže jsi to četla?“ hlesl. Přikývla jsem.

„Mezi námi nic není, přísahám. Je vdaná, má rodinu. Je to jen moje první láska z fakulty, občas si napíšeme. Nic víc!“ vysypal ze sebe. Vyptávala jsem se dál, ale jeho odpovědi byly naučené a nepřesvědčivé. Tvrdil, že šlo jen o fantazie, ale oba jsme věděli, že lže.

Manžel je stále hospitalizovaný, čeká ho dlouhá rehabilitace. Navštěvuji ho, mluvím o běžných věcech, o dětech, o práci. Chci, aby se soustředil na uzdravení. Chováme se, jako by se nic nestalo. Vím ale, že je to jen dočasné příměří. Nemohu dostat z hlavy tu větu: „Kdyby jen dala znamení…“

Petr mě nepodvedl fyzicky, ale zradil mě ve své mysli a srdci. A já si nejsem jistá, jestli dokážu žít s mužem, který touží po jiné. Až se jednou vrátí domů, budu muset mít jasno.

Sabina (66): Utekla jsem z města na venkov. Místo vytoužené samoty tam na mě po 40 letech čekala moje první velká láska

Názor vztahové terapeutky

Alena zažila dvojí otřes najednou: strach o manželovo zdraví a zároveň rozpad důvěry v manželství. Takové zjištění nebolí jen kvůli jiné ženě, ale hlavně proto, že člověku náhle rozbije pocit jistoty. To, co považoval za pevné a společné, se ukáže jako mnohem křehčí a méně sdílené.

Je důležité říct, že její bolest je oprávněná, i když nedošlo k fyzické nevěře. Pro mnoho lidí je velmi zraňující už samotné vědomí, že partner vnitřně žije jinde a v sobě si nechává otevřenou možnost odejít. Nejde tedy o maličkost ani o přecitlivělost. V jejím prožitku se stalo něco zásadního.

Zároveň ale není nutné dělat definitivní rozhodnutí uprostřed šoku. To, že teď drží navenek klid a soustředí se na jeho léčbu, může být dočasně rozumné. Ne proto, aby problém popřela, ale proto, že na některé pravdy člověk potřebuje víc času a vnitřních sil.

Velmi důležité také je, aby Alena na svou bolest nezůstala sama a aby pro ni vznikl prostor, kde o ní bude možné mluvit. Ať už v individuální terapii, nebo později i v párové, potřebuje své zranění vyslovit, postupně mu porozumět a nenechat je uzamčené jen v sobě. Pokud má mít vztah šanci na obnovu, bude potřeba, aby o tom dokázali mluvit i spolu – ne jen o faktech, ale i o zradě, bolesti, studu, vzteku a zklamání, které se mezi ně postavily.

Podstatné nebude jen to, kdo je Eva, ale co Petrovo psaní vypovídá o jejich vztahu a o jeho skutečné přítomnosti v něm. Pokud má mít manželství šanci, nestačí jeho ujišťování, že „o nic nešlo“. Bude potřeba, aby byl pravdivý, nesl odpovědnost a unesl Aleninu bolest bez vykrucování.

Alena teď nemusí hned vědět, zda odejít, nebo zůstat. Potřebuje se nejprve znovu opřít sama o sebe a dovolit si své zranění nepřehlížet.

Mgr. Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na psychoterapeutické platformě Hedepy. Cílem platformy je usnadnit pomocí technologií cestu ke kvalitní psychoterapii každému, kdo o ni projeví zájem, a to prostřednictvím certifikovaných odborníků s terapeutickým výcvikem. Více info zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].