
Soňa žila s Luďkem téměř třicet let ve spokojeném manželství. Všechno se změnilo v momentě, kdy se Luděk zranil. Když ho odváželi do nemocnice, zůstal v pracovně na stole jeho deník.
Všechno by bylo jinak, kdyby Luděk ten den uklidil do šuplíku deník, o jehož existenci jsem neměla ponětí. Ale to nestihl. Spadl totiž při výměně žárovky ze štaflí a poranil si páteř. Měla jsem o něj šílený strach. Když ho odváželi, bála jsem se, zda se ještě někdy postaví na nohy.
Při balení manželových věcí do nemocnice jsem si všimla hustě popsaného sešitu. Těsně před úrazem do něj zjevně psal. Tehdy jsem se dověděla o jeho životní lásce, kterou poznal na střední škole a nikdy ji nepřestal milovat. A miluje ji prý tak, že by mě byl schopný kvůli ní ihned opustit.
Deník ležel na stole založený perem
Když manžela odvezli, modlila jsem se. Šíleně jsem se o něj bála. Byl sice při vědomí, ale měl hrozné bolesti. A tak jsem mu začala balit oblíbené věci, abych mu pobyt v nemocnici zpříjemnila – knihy, časopisy, notebook… No a pak jsem zahlédla ten sešit, deník, který jsem otevřela na stránce, kde měl založené otevřené pero.
„Včera jsem ji opět viděl. Byli jsme na obědě, kdyby naznačila, že o mě stojí, že odejde od manžela, nerozmýšlel bych se ani minutu. Vím, že je to špatně, ale bez přemýšlení bych všechno opustil. Miluji ji!“ Zírala jsem na ta slova, na dobře známý rukopis, a ruce se mi třásly. Četla jsem znovu a znovu, že by mě bez váhání opustil kvůli cizí ženě. Můj spokojený život se obrátil naruby – nejdřív úraz, pak toto…
Přísahal mi, že spolu nic neměli
Naštěstí se ukázalo, že Luděk má sice nalomený obratel, ale neporušenou míchu – to byla dobrá zpráva. Když jsem za ním poprvé přišla, přivítal mě s nejistým úsměvem. „Neboj, za pár týdnů budu běhat jako laňka,“ pronesl. „Luďku, nebojím se o tebe, bojím se o nás. Kdo je Markéta?“ zeptala jsem se. „Takže jsi to četla?“ řekl schlíple. Kývla jsem.
„Nic mezi námi není, je šťastně vdaná. Je to prostě jen první láska z gymplu, občas zajdeme na kafe. Přísahám!“ řekl jedním dechem. Samozřejmě jsem se ptala dál. Snažil se odpovídat, odpovědi měl zjevně promyšlené a naučené, ale chabé. Tvrdil, že nejde o deník, ale spíš o fantazie. Lhát mu ale moc nešlo – oba jsme to věděli.
Musím se rozhodnout, co dál
Manžel je stále v nemocnici, pak ho čeká rehabilitace a lázně. Chodím za ním obden, nosím mu věci, mluvím o dětech, o práci, chci, aby se uzdravil. Oba děláme, jako by deník neexistoval. Ale vím, že je to jen na přechodnou dobu, kdy se léčí. Ani na okamžik nedokážu přestat myslet na větu, která začínala: „Stačilo by, aby kývla…“
Luďka bolí tělo a mě srdce, nezradil mě činem, ale svými myšlenkami a touhami, a já stále nevím, jestli chci být s někým, kdo miluje jinou. Jednou se manžel uzdraví a já se do té doby musím rozhodnout.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].