Julie (58): Chtěla jsem se postarat o nemohoucího manžela, ale sama sebe jsem dostala na pokraj svých sil

Ze začátku jsem to brala jako samozřejmost. Nehoda, vozík, rehabilitace, domácí péče. Všichni říkali, že je skvělé, že jsem se ho nevzdala. Že bych měla dostat medaili. Sousedka se dokonce rozbrečela, když mě jednou viděla tlačit ho do výtahu. Já jsem se na ni usmála, jak se ode mě čekalo. Naučila jsem se ty správné obličeje velmi rychle.

Mohlo by Vás zajímat:

Alice (42): Bála jsem se anestezie, až mě můj strach dostal na vozík

Začala jsem to nenávidět

Trvalo mi pár měsíců, než mi došlo, že už o něm nemluvím jako o svém manželovi. Musela jsem se od toho mentálně oprostit. Všechno se to točilo kolem něj. Tablety, pomůcky, úřady, plenky, rozpisy. Občas se mě někdo zeptal, jak se mám, a já odpověděla, že v pohodě. Co taky jiného říct. Nikdo nechce slyšet, že se vám zvedá žaludek, když slyšíte, jak na vás volá z ložnice, protože se zase pomočil.

Nešlo o lásku. Ta se vyčerpala někde mezi čtvrtou proleženinou a pátou nocí bez spánku. Nešlo ani o soucit. Spíš rutina. Automat. On ležel, já fungovala. Dva roboti v jedné domácnosti. On beze slov, já bez emocí. A to lidi oceňovali nejvíc. Tu vytrvalost. Říkali, že bych mohla být inspirací.

Večer, když konečně usnul, jsem někdy jen seděla na sedačce a zírala do tmy. Představovala jsem si, že to celé shoří. Že to všechno skončí, jedním velkým výbuchem, a že budu volná. Pak jsem se šla opláchnout, nastavila budík a pokračovala další den.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (27): Jeden článek s pochybnými informacemi přivedl mojí mámu až do nemocnice

Bála jsem se, kam až mohu zajít

Nejhorší na tom bylo, že jsem zapomínala, proč to všechno dělám. Už jsem k němu nic necítila, nežili jsme, jen jsme přežívali. Taky jsem si začala přát, aby se jeho stav zhoršil. Ne veřejně, samozřejmě, to by bylo nevhodné, ale potichu. V hlavě. V srdci.

A pak jsem ho jednou zapomněla otočit. Věděla jsem, že ho mám otočit, ale neudělala jsem to. Seděla jsem v kuchyni, jedla polévku a nechala to být. Druhý den měl začínající proleženinu. Nikdo si ničeho nevšiml. Ani on ne. Jen jsem měla ten zvláštní pocit, že jsem přešla nějakou hranici. A zjistila jsem, že se za to necítím špatně. Jako by mi někdo na chvíli sundal závaží z ramen.

Dnes je manžel v hospicu. Lidé se mě ptají, proč jsem to neudělala dřív. „Dlužila jsem to jemu i sobě. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, ne?“ Usmívám se. Přikyvuju. Poslouchám, jaká jsem byla hrdinka a co jsem všechno zvládla, ale pro mě to byly nejhorší měsíce mého života.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ema (52): Manžel se v době mé operace choval jako dvanáctileté děcko. Místo aby mě odvezl z nemocnice, opil se namol

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].