Dana (48): Po 25 letech manželství jsme se odcizili. Zachránila nás až moje nemoc

S Milanem jsme manželé pětadvacet let. Dnes ale už jen tak existujeme vedle sebe. Máme dokonce oddělené ložnice, protože manžel prohlásil, že ho mé noční výpravy na toaletu ruší ze spánku. Já jsem mu na to odvětila, že on zase chrápe jako parní lokomotiva. Uraženě jsem se přestěhovala do menšího pokoje a čekala, že mě poprosí, abych se vrátila. To se ale nikdy nestalo. Zpočátku mi to bylo líto, ale brzy jsem si na klid a vlastní prostor zvykla.

Ivona (46): Opustil mě kvůli mladší ženě. Já jsem rozkvetla, z manžela je dnes troska

Myslela jsem, že umírám

Když naše dcera Ivana odjela do Anglie, přestali jsme spolu i jíst u jednoho stolu. Postupně jsme se odcizovali, aniž bych si to uvědomovala. Nehádali jsme se tak bouřlivě jako dřív, ale náš klid byl jen známkou apatie. Když jsem ho chtěla obejmout, ztuhl a čekal, až ho pustím. Když jsem navrhla procházku, byl unavený, ale velkoryse mi dovolil, abych šla sama. Kamarádky si občas stěžovaly na své vztahy a já si myslela, jaké mám štěstí, že u nás vládne mír.

Procitnutí přišlo v den mých osmačtyřicátých narozenin. Probudila jsem se s horečkou a příšernou bolestí hlavy a kloubů. Vzala jsem si v práci volno s tím, že to vyležím. Když se odpoledne na displeji telefonu objevilo manželovo číslo, stihla jsem jen vydechnout, že je mi hrozně a nemusí spěchat domů. „Milan se dnes domů vůbec nevrátí,“ ozval se cizí ženský hlas. „Stráví noc u mě. A ty další taky.“

Na otázku, kdo je, odpověděla, že je pro něj ta nejdůležitější žena a že brzy obdržím jako dárek rozvodové papíry. Pak to položila. Zůstala jsem v naprostém šoku. Snažila jsem se Milanovi dovolat, ale jeho telefon byl nedostupný. V tu chvíli se můj stav prudce zhoršil. Všechno mě začalo nesnesitelně svědit a měla jsem pocit, že umírám. Pak si pamatuji jen tmu.

Eva (43): Manžel zmizel a nechal nám jen dluhy. Teď, když je vše splaceno, chce se vrátit

Máme ještě šanci?

Když jsem se probrala, manžel seděl u mě a natíral mi záda nějakou mastí. Byla jsem zmatená. Netušila jsem, co se to děje. Řekl mi, že měl výčitky svědomí, a když jsem mu nebrala telefon, vrátil se domů.

Několik dní jsem ležela, Milan zůstal u mě. Přestěhoval mě do naší společné ložnice a pečoval o mě s něhou, jakou jsem nezažila léta. Držel mě za ruku, dával mi obklady, krmil mě. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Když mi bylo lépe, věděla jsem, že se musím zeptat na jednu věc. A tak jsem sebrala odvahu. „Máš někoho? Chci znát pravdu, i když se bojím,“ zašeptala jsem.

Podíval se na mě a klidným hlasem přiznal, že skutečně plánoval začít nový život. „Nevím, jestli to, co cítím, je stále láska. Mám tě rád, pořád mě přitahuješ a tolik nás spojuje...“ dodal a odmlčel se. Na mou otázku, co ta druhá, odpověděl, že dokud jsem tady já, žádná jiná neexistuje. „Pořád mě všechno bolí,“ zašeptala jsem. „Obejmi mě, možná je to ten nejlepší lék. Už neuteču do druhého pokoje.“ A on mě objal. Možná ještě máme šanci.

Petra (44): Přála jsem si, aby mě můj nesnesitelný manžel opustil a našel si milenku. Teď jsem konečně šťastná

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].