Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kateřina se zamilovala, vdala a prozřela. Až po svatbě totiž zjistila, že její manžel vlastně hledal jenom druhou mámu, která by o něj pečovala. Kateřina se s tím nedokáže smířit.
Seznámili jsme se v knihovně. Tak obyčejně, a přitom tak krásně. Já hledala Proces od Kafky pro jednu ze svých tříd, on držel v ruce tři knihy o JavaScriptu. Zeptal se, jestli nepotřebuju pomoct – myslel si, že jsem se ztratila v oddělení informatiky. Usmála jsem se. Pak následovala káva, dlouhý rozhovor a ten moment, kdy mi problesklo hlavou: „Tohle je zajímavý chlap. Citlivý, chytrý, vnímavý...“
Hodně se změnil
Mário říkal, že obdivuje učitele, že práce s dětmi musí být náročná a musím být neuvěřitelně silná. Když jsem to slyšela, cítila jsem se jako hrdinka. Tím si mě získal.
Všechno bylo dokonalé. O víkendech jsme chodili na procházky do parku, vařili jsme spolu, smáli jsme se, až mě bolelo břicho. Celé hodiny jsme si povídali o práci a o svých snech. Měla jsem pocit, že jsem konečně potkala někoho, kdo mě doopravdy chápe. Když mě požádal o ruku, nezaváhala jsem ani na vteřinu.
Ale pak se něco změnilo. Vstávám v šest, abych stihla školu, on klidně prospí celé dopoledne, protože čeká na další „projekt“. Alespoň tak tomu říkal. Jenže z týdne čekání na projekt se stal měsíc, z měsíce čtvrt roku. A mezitím jsem toho měla až nad hlavu – práce, testy, děti, rodiče, porady. Domů jsem se vracela úplně vyřízená. A co jsem viděla? Mário seděl u počítače v teplákách a hrál nějakou hru.
Doma nedělal vůbec nic
Ten den jsem dorazila domů kolem páté. Děti ve třídě byly nezvykle ukecané a já neměla sílu je krotit. Bolela mě hlava. Sotva jsem vešla do bytu, udeřil mě do nosu zápach odpadků. Byly v pytli u dveří, kam jsem je ráno připravila, aby je Mário vyhodil. Sama jsem to už nestíhala. Zavřela jsem za sebou dveře a chvíli jen naslouchala. Z obýváku se ozývaly zvuky počítačové hry. Mário byl na svém obvyklém místě.
Obešla jsem odpadky, zula jsem si boty, pověsila kabát a šla do kuchyně. Na lince ležela prázdná krabice od mléka, která měla být dávno v koši. Dřez byl plný špinavého nádobí. Šla jsem do koupelny. Opláchla jsem si ruce studenou vodou, osvěžila si obličej a opřela se o skříňku. Měla jsem chuť sednout si na zem a jen tam sedět. Když jsem ho ráno prosila, ať vynese odpadky, pokýval hlavou a souhlasil. Jasně si to pamatuju.
Nakoukla jsem do obýváku. Mário seděl u počítače a pařil. Ani se na mě nepodíval. Nešlo jenom o momenty, kdy hrál, i v offline světě jsme se míjeli jako spolubydlící. Občas pronesl nějakou strohou otázku typu: „Co bude k večeři?“ Jenže nikdy nečekal na odpověď, prostě věděl, že něco připravím.
Odešla jsem od manžela
Toho večera jsem si beze slova sbalila kufr. Věděla jsem, že když začnu mluvit, rozbrečím se. Nechtěla jsem před ním plakat. Chtěla jsem, aby viděl, že to nedělám v afektu – že jsem o tom přemýšlela už nějakou dobu.
Zrovna když jsem zavírala kufr, zavolala mi máma. „Na jak dlouho přijedeš?“ zeptala se stručně, když jsem jí řekla, co dělám.
„Nevím. Možná jen na chvíli,“ odpověděla jsem a nic dalšího jsem nedodala. A ona se neptala.
Pomalu jsem za sebou zavřela dveře. Přivolala jsem si výtah, čekala jsem na něj snad věčnost. Tiše jsem zírala na dlaždice na chodbě. Nechtěla jsem být jedinou dospělou osobou v mém manželství. Už jsem na to neměla sílu...
Nemůžu být jeho máma
Druhý den za mnou přišla kamarádka Petra. Přinesla mi čokoládu, jako tehdy, když jsem na vejšce brečela po zpackané zkoušce. „Tak povídej,“ spustila. „Nevěřím, že jsi k mámě přijela jen tak odpočívat.“
„Nedělá vůbec nic. Celé dny jen hraje na počítači. Odpadky, nádobí, nákupy – všechno je na mně. Já chodím do práce, on trčí doma v papučích. Tvrdí, že hledá práci, ale nehledá. A ani se nesnaží tvářit, že ho to mrzí...“
Petra pokývala hlavou. „Takže jsi prostě odešla?“ zeptala se. „Káťo, nejsi jeho máma,“ řekla po chvilce. „Fakt. To není tvoje role. On je dospělý.“
„Vím, že nejsem. Ale když někoho miluješ, chceš mu pomoct. Věřila jsem, že je to jen krátká krize. Lidi mívají těžší období – a on je přece můj manžel.“
„No právě,“ skočila mi do řeči. „Manžel, ne dítě. Vážně si myslíš, že se změní?“
Zmlkla jsem. Nechtěla jsem si přiznat, že už vlastně ani nevím, čemu věřím. Možná už ničemu.
Petra byla ještě u mě, když mi přišla zpráva od Mária: „Jak se máš? Chybíš mi. Vrať se.“ Potěšilo mě, že si vůbec všiml, že nejsem doma. Ale hned nato přišel vztek. To je všechno? Jen mu chybím? Chápe vůbec, proč jsem odešla? Ví, že nejde jen o odpadky? Přečetla jsem zprávu nahlas, aby Petra věděla, co mi píše. „Romantika jak vyšitá,“ řekla ironicky.
Nic se nezměnilo
Odepsala jsem mu až večer: „Jsem u mámy. Potřebuju si to promyslet.“ To bylo všechno. Pak jsem dlouho ležela v posteli a přemýšlela, co mě v tom manželství vlastně ještě drží. Láska? Loajalita? Nebo je to už jen zvyk?
Zavolal před půlnocí. „Jsem rád, že jsi mi to zvedla,“ řekl.
Mlčela jsem, čekala jsem, co mi poví. Ale asi čekal, že začnu já. „Už nemůžu dál,“ řekla jsem. „Připadám si, jako bychom spolu byli jen na papíře.“
„Vím,“ odpověděl tiše. „Promiň.“
„Nechci omluvy. Chci pochopení. Neodešla jsem proto, že bych tě nemilovala. Ale bojím se, že se snažím jen já.“
„Káťo, dám se do pořádku, fakt slibuju. Tentokrát už to myslím vážně.“
„To jsi říkal před dvěma měsíci. A předtím také. Víš, co chci? Chci partnera, ne svěřence.“
Odmlčel se. Pak si povzdechl. „Tak mi dej ještě trochu času...“
„Už jsem ti dala dost času. Takhle to nejde...“ vydechla jsem. Ohromně se mi ulevilo. Konečně jsem to vyslovila nahlas. Klidně a jasně, už žádný soucit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
