Aneta (34): Makám v práci i doma. Manžel chce jenom odpočívat a hrát počítačové hry

Do Daniela jsem se zamilovala v posledním ročníku vysoké školy. Dlouhá léta jsme si sotva všímali jeden druhého, a pak, jako blesk z čistého nebe, přišla láska. Začátek byl sladký a krásný. Ale to už je minulost. Život není pohádka a ne každá romance má šťastný konec. Naše manželství dlouho fungovalo jako švýcarské hodinky. A vůbec nepřeháním, když řeknu, že to bylo jen díky mně. První dva roky se Daniel ještě trochu snažil. Když jsem porodila dceru, jeho zájem opadl. A po narození syna už to šlo z kopce...

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (36): Manžel šetří absurdním způsobem. Večer odmítá svítit a děti nemají televizi

Připadal jsem si jako služka

Dřela jsem do úmoru, jen abych všechno udržela pohromadě. Zkrátila jsem si mateřskou, abych se mohla vrátit do práce dřív a rodině nechyběly peníze. Makala jsem v kanceláři, pak mě čekala druhá „šichta“ doma. Praní, nákupy, úklid, vaření, péče o děti – všechno bylo na mně. Od manžela jsem nemohla čekat žádnou podporu. Jen si stěžoval, jak je po práci unavený, a že si potřebuje „oddechnout“, ideálně hraním pitomých her a popíjením piva. V jeho světě se oběd zjevil sám od sebe, košile se vyžehlila sama, jídlo rostlo v lednici a nádobí zmizelo z dřezu jako kouzlem.

Když se na to teď dívám zpětně, říkám si, že chlapi, co chtějí opravdové partnerství, jsou jako jednorožci. Všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl. Dlouho jsem žila v nevědomosti a točila jsem se jako křeček v kolečku. Pro Daniela jsem byla něco jako bezplatná domácí aplikace. Připomínala jsem mu technické prohlídky auta i návštěvy lékaře, plánovala jídelníček, starala jsem se o to, aby měl každý den co na sebe.

Daniel byl samozřejmě spokojený. Kde jinde by mu všechno nosili pod nos na zlatém podnose? Nepamatuju si, že by se byť jen jednou v noci zvedl k plačícímu dítěti. Když jsem ho požádala, aby pustil pračku, jen bezradně rozhodil rukama, nevěděl, jaký program nastavit. Před svatbou mi předvedl „demo verzi“, která se mi líbila. Ale ta plná verze? Nic moc. Lidi říkají: „Věděla jsi, do čeho jdeš.“ Nesouhlasím. Spousta chlapů ukáže svou pravou tvář až časem...

Mohlo by Vás zajímat:

Alexandra (29): Manžel přišel o práci a já dřu od rána do večera, abych mohla platit hypotéku. Už to přestávám zvládat

Manžel nechápal, co mě trápí

„Co kdybychom dali děti na víkend k tvojí mámě a byli trochu sami?“ navrhovala jsem mu nesčetněkrát.

„A proč jako?“ odpovídal lhostejně, aniž by se na mě podíval. Hra byla zjevně důležitější, ani nezvedl oči od monitoru. Stejně reagoval, když jsem si k němu sedla a snažila se mu říct, že jsem unavená a potřebuji pomoc. Tvářil se, jako by nevěděl, o čem mluvím. Obvykle se choval, jako bych neexistovala. Po všech těch letech manželství jsem pro něj byla naprosto neviditelná. Kytky? Komplimenty? Rande? O tom jsem si jen mohla nechat zdát...

Jednu sobotu jsem musela jet do kanceláře kvůli důležitému projektu. Daniel měl pohlídat děti a uvařit oběd. V podstatě to nebylo nic složitého. Když jsem se vrátila domů, zůstala jsem stát s pusou dokořán. Hrál něco na počítači – a děti mezitím dělaly v kuchyni hotový blázinec. Všechno bylo vytahané ze skříněk, bordel jak po výbuchu. A oběd? Žádný.

„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se, nebyla jsem schopná skrýt šok a vztek.

„Co by? Vždyť se nic neděje,“ pokrčil rameny.

Dodnes nechápu, proč jsem tehdy nevybuchla. Zatnula jsem zuby, uklidila a uvařila. Vztek jsem potlačila jen kvůli dětem, nechtěla jsem, aby viděly scénu s hysterickou mámou. Večer jsem se zamkla v koupelně a rozbrečela se. Ze vzteku a bezmoci. Byla jsem úplně vyčerpaná – fyzicky i psychicky. A manžel? Ani ho to nezajímalo. Hlavně, že jemu bylo dobře. Podívala jsem se do zrcadla a spatřila jsem v něm zničenou ženu – kruhy pod očima, ledabyle stažené vlasy, smutný a zahořklý výraz. „Takhle má vypadat zbytek mého života?“ řekla jsem nahlas.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (37): Toužila jsem po romantice, ale můj manžel jen ležel na gauči. Vyhodila jsem ho z bytu i ze svého života

Měla jsem toho dost

To byl ten okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo. Příliš dlouho jsem byla trpělivá a sebe a své potřeby jsem posouvala na poslední místo. Povinností přibývalo, a i když jsem byla vdaná, všechno jsem zvládala sama. Došlo mi, že to klidně zvládnu, ale bez zbytečné přítěže. Tím myslím svého manžela.

Chtěla jsem partnera, ne třetí dítě, o které musím pečovat. Ne že bych k němu nic necítila, ale poprvé jsem si uvědomila, že si zasloužím víc. Když jsem začala balit sebe a děti, Daniel si myslel, že si dělám legraci. Až když jsme se opravdu odstěhovali, došlo mu, že to myslím vážně.

Našla jsem si malý podnájem. A tehdy začaly telefonáty a sliby, že se změní. Nevěřila jsem tomu. Měl dost času ukázat, že mu na nás záleží. „Prosím, dej mi šanci, začněme znovu,“ žadonil a brečel do telefonu. Už bylo pozdě. Podala jsem žádost o rozvod. Nejvíc mě bolelo, že si mě začal všímat až ve chvíli, kdy mě ztratil. Dřív mě nevnímal, nevážil si mě.

Od rozvodu už uplynulo sedm měsíců. Daniel se sice setkává s dětmi, nemůžu je připravit o tátu, ale já už si s ním nemám co říct. Mockrát se mě ptal, jestli je aspoň malá naděje, že se k sobě vrátíme. Moje odpověď zní pořád stejně: ne.

Jasně, občas je to těžké, ale už se nestresuju. Znovu mám nějaké zájmy a začala jsem si vážit sama sebe. Moje nové já se mi líbí. Věřím, že teď už bude jen líp...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (41): Synovi koupím drahé tenisky, i kdyby mě to mělo stát manželství. Můj muž netuší, jaké to je, když se vám ve škole posmívají

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].