Anna (36): Manžel šetří absurdním způsobem. Večer odmítá svítit a děti nemají televizi

Každodenní život v našem domě připomínal tikot hodin – rytmický, ale bez života. U nás nebylo slyšet smích, hudbu ani zvuky z televize. Jen ticho. Ne to uklidňující, jako někde na horách za úsvitu. Naše ticho připomínalo tenkou vrstvu prachu, kterou už nikdo nikdy neutře.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (35): Manžel se rozhodl, že budeme šetřit. Chová se jako blázen, mám podezření, že něco tají

Manžel šetřil na všem

Děti si hrály s papírovými koulemi. Pokrčily staré noviny, pokreslily je pastelkami a předstíraly, že jsou to míče. V obýváku si udělaly „hřiště“. Nemáme ani noční lampičku, takže když se setmí, hrají si u dveří – v místě, kde dovnitř proniká nejvíc světla z ulice.

Pomalu jsem zametala podlahu. Vždycky uklízím večer, protože tehdy jsou nedokonalosti méně vidět. Bolí mě kyčel, ale nechci, aby můj manžel něco poznamenal. Nemá rád, když si stěžuji.

„Mami, můžeme si rozsvítit?“ zašeptala Maruška a zatahala mě za rukáv.

Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Nechtěla jsem zase od manžela slyšet, že elektřina něco stojí.

„Nerozsvěcuj,“ ozval se manžel z kuchyně. „Ještě je dost světla.“

Mlčela jsem. Bylo to nejbezpečnější. Neprovokovat. Nemluvit zbytečně. Vydržet. Mikrovlnku nemáme – zbytečný luxus. Ani funkční vysavač, smeták prý stačí. Když se něco rozbije, manžel celé dny přemýšlí, jestli se to vůbec vyplatí opravit. Často říká, že je lepší nemít, než mít něco zbytečného...

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (38): Manžel mě nutil šetřit za každou cenu. Peníze pak rozhazoval s milenkou

Zapomněla jsem snít

Ten den byl jako každý jiný. Když manžel vešel do koupelny a spatřil rozsvícené světlo, ani se na mě nepodíval. Jen se ledově zeptal, jako bych byla pokojská v hotelu, ne jeho manželka: „Proč je tu rozsvíceno? Vždyť sem proudí dost světla zvenku.“

Stála jsem s ručníkem v ruce a přemýšlela, jestli vůbec odpovídat. Ne že by mi chyběla slova, ale nebyla jsem si jistá, jestli na ně mám právo. „Chtěla jsem vidět svou tvář, ne jen obrys,“ řekla jsem tiše, aniž bych mu pohlédla do očí. To bylo víc, než obvykle říkám.

„Až budeš platit účty, můžeš si svítit, jak chceš,“ zabručel a odešel do obýváku.

Když jsem večer přikrývala děti, došlo mi, že jsem jim nikdy neřekla, že mohou snít. Nikdy jsem jim neukázala, jaké to je něco si přát. A přitom jsem sama kdysi snila. A tehdy jsem se sama sebe zeptala, jestli opravdu chci dál žít takhle...

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (25): Můj přítel neumí šetřit, svým chováním žene náš vztah do záhuby

Moje dětství bylo lepší

Seděla jsem v kuchyni a zašívala díru na synových kalhotách. Děti si na zemi hrály na svůj oblíbený „televizní“ program. Z krabice od vysavače, který nám kdysi přivezla švagrová, si udělaly televizi. Vyřízly obdélník a oblepily ho barevným papírem. Maruška nakreslila tlačítka. Jirka seděl za „obrazovkou“ a recitoval pasáž z pohádky, kterou už uměl zpaměti. V pozadí šustily papírové koule – jejich vlastní míče, které byly jednou ovcemi, jindy meteority.

„Mami, podívej, máme svůj vlastní pořad,“ řekl Jirka pyšně, když vykoukl zpoza krabice.

Usmála jsem se. Byl to krásný a zároveň bolestný obraz. Jejich dětství bylo jako ta krabice – provizorní, z ničeho, plné snahy, aby to působilo lepší než je.

„Mami, měli jste doma opravdovou televizi?“ zeptala se Maruška a sedla si mi na klín.

„Ano. A programy jsme přepínali dálkovým ovladačem.“

„Co je dálkový ovladač?“

V krku se mi udělal knedlík. Jak jim vysvětlím, že v mém dětství měla místo televize nebo rádio? Vzpomněla jsem si, jak maminka věšela záclony, jak táta dělal popcorn na pánvi. Měli jsme kazety s pohádkami a i když televize byla stará, měla jsem ji moc ráda. Ten svět nebyl dokonalý, ale měl barvy. A ten můj dnešní? Byl tichý a šedivý. Stažený na nutné minimum.

Tehdy mi došlo, jak moc jsem se vzdálila té holce, kterou jsem kdysi byla. Jak dlouho už jsem nesnila o ničem jiném než o tom, abych prostě nějak přežila další den. A právě tam – mezi papírovými koulemi a televizí z krabice – se ve mně poprvé po dlouhé době ozval odpor. Uvědomila jsem si, že tohle není normální. Nechci, aby si moje děti pamatovaly dětství jako dobu, kdy neznaly slovo „ovladač“.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristina (32): Manžel je posedlý šetřením. Vlasy mám jako slámu a ve vaně jsem nerelaxovala ani nepamatuju

Rozhodla jsem se odejít

Vzbudila jsem se ještě za tmy. Děti spaly klidně a tiše. Jirkovi jedna ruka trčela zpod peřiny, Maruška svírala hadrovou panenku, kterou jsem jí ušila. Viděla jsem je ve světle pouliční lampy, které k nám pronikalo přes záclonu. Všechno bylo jako vždy. A právě to „jako vždy“ mě donutilo pochopit, že už dál nemůžu zůstat.

V kuchyni stály připravené tašky. V noci jsem potají balila – knihy, oblečení, důležité doklady. Teď už jen bunda a boty. Nehlučně jsem otevřela dveře.

Vlak odjížděl v 6:12. Věděla jsem, že to stihnu. Nezanechala jsem vzkaz. Nic jsem nevysvětlovala. Nemusela jsem. Šla jsem tichým městem a cítila jsem strach. Ale i něco, na co jsem už pomalu zapomněla – úlevu...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (30): Manžel byl vždycky šetřivý. Teď už zachází příliš daleko, žijeme podle akčních letáků

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].