Michal (50): Jsem na vozíku a bezohlednost lidí mě nepřestává udivovat. Každý den musím řešit nějaký problém

Vlastní blbostí jsem se dostal tam, kde jsem. Celý život jsem byl vášnivý motorkář a stalo se mi to osudným. Vteřina a skončil jsem na invalidním vozíku.

Mohlo by Vás zajímat:

Viola (42): Můj manžel sbírá staré motorky a miluje je víc než celou rodinu. Raději jsem ho s dětmi opustila

Jedna vteřina, co mi změnila život

Možná existují boží mlýny. Nebo karma. Každý to nazývá jinak. Celý život jsem byl vášnivým motorkářem. Měl jsem rád rychlou jízdu. Při prvním jarním sluníčku jsem vytáhl mašinu a slezl z ní při prvních mrazících. Motorka, to pro mě byla svoboda. Životní styl. Láska. Kamarádi. Společná záliba s manželkou, která mi na motorce dělala batůžek. Tak jsme říkali spolujezdcům.

Před čtyřmi lety jsem se jel projet sám. Bylo po dešti a já měl chuť na zatáčky. A jedna se mi stala osudnou. Asi jsem dostal smyk. Letěl jsem na svodidla po hlavě. Ty zastavily motorku a já pod nimi proletěl. Bohužel jsem trefil hlavou kmen stromu. Probudil jsem se až za tři týdny v nemocnici. Udržovali mě v umělém spánku.

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřich (40): Kamarádova mladá přítelkyně je hloupá nána. Kéž by si na krizi středního věku pořídil raději motorku

Rodinná podpora mě psychicky podržela

Mám skvělou rodinu, která mi pomohla překonat šok ze zjištění, že jsem částečně ochrnul. Dokážu se postavit s oporou. Ale nejsem schopný chůze. Pohybuji se výhradně pomocí invalidního vozíku. Docházím na rehabilitace a věřím, že se ještě můj zdravotní stav zlepší. Ale vzhledem k době, která uplynula od úrazu tomu moc šancí nedávám. Ale jsem se svou situací smířený.

Naštěstí mohu pracovat z domova a živí mě informační technologie. Takže sice jsem invalidní, ale finančně soběstačný. Jediné, co mě neskutečným způsobem vytáčí je lidská bezohlednost. Opakovaně se mi stává, že jedeme s manželkou nakoupit a na parkovacích místech určených pro invalidy před obchodním domem parkují auta. Čekáme, až se místo uvolní. Světe div se, pokaždé k autu dojde mladý člověk bez sebemenších známek postižení.

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (30): Kvůli matčině úrazu jsem přišel o iluze. To, co jsem o ní zjistil mě šokovalo

Boj s lidskou bezohledností jsem vzdal

Horší je to před naším panelovým domem. Mám vyhrazené místo pro invalidu na svoji registrační značku nedaleko vchodu. Chápu, že v našem městě je obtížné zaparkovat. Chápu, že hledání volného parkovacího místa je hledání jehly v kupce sena. Ale to nikoho neopravňuje k tomu, aby mi stál na mém místě. Většinou někdo moje parkovací místo použije krátkodobě, ale to není omluva.

Musím kvůli cizímu člověku čekat mnohdy i hodinu, než mi moje místo uvolní. Nemohu zaparkovat na místě jiném. Potřebuji parkovací místo široké, abych si vyndal z auta složený invalidní vozík přesunul se na něj ze sedadla auta. Taky je to vozík provizorní, a tak na něm nemohu jet půl kilometru domů z jiného parkovacího místa. A lidem je to jedno. Ani se neomluví. Jsem už znechucený, nehodlám pokaždé volat policii, fotit automobil a řešit to. A tak čekám v autě, až si milostivá nakoupí v nedalekém obchodě.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (37): Bezohledný cyklista způsobil mému pejskovi úraz. Místo omluvy jsem se dočkala nadávek