Artur (62): Klidná léta jsou pryč. Marně se snažím donutit sousedy, aby mi přestali zasahovat do soukromí

Ve svém domě žiju celý život. Vyrostl jsem v něm, postaral se o rodiče, vychoval v něm svoje děti a přežil odchod manželky. V padesáti se zamilovala do kolegy a odešla.

Lucie (55): Manžel zemřel doma ve spánku a sousedi se na mě dívají skrz prsty

Můj domov byl dlouhé roky mým přístavem

Jestli je někdo člověk, kdo má rád stereotypy, staré časy a nesnáší změny, jsem to já. Moje děti nechápou, jak mohu žít celý život na jednom místě. Moje děti žijí v podnájmu, klidně se kvůli práci přestěhují na druhý konec republiky a hodně cestují. Já nikdy nebyl u moře. Nejezdím na dovolené do zahraničí, a když už musím dovolenou čerpat, jsem doma.

Odchod manželky jsem nesl těžce. Asi jsem nebyl manžel, který jí lichotil každý den a vyznával jí lásku milými slovíčky. Ale vždy jsem se postaral. Vždy jsem doma uklízel, dělal těžké práce na zahradě a hrál si s dětmi. Snažil jsem se vydělat peníze. Vše bylo málo a manželku mi odloudil kolega. V padesáti jsem zůstal ve velkém domě sám.

Patrik (50): Koupil jsem drahý dům, protože chci klid. Nehodlám poslouchat, jak se moji sousedi hádají

Miluji klid a ničí ho sousedi

Jenže před pěti lety se do sousedního domu nastěhovala rodina se třemi dětmi. A právě v tento čas mi skončilo pokojné žití v domě. Nesnáším hlasitou hudbu a křik. Když jsem na zahradě, chci relaxovat. Jenže sousedi si pouští hudbu, do toho křičí děti a ke všemu lezou na vzrostlou třešeň a dívají se mi do zahrady. Mají ji jako na dlani.

Aby toho nebylo málo, jejich otec vymýšlí hry, které jsou totálně stupidní. Neustále na zahradě hrají něco, co zasahuje i do mé zahrady. V létě běhají kluci s otcem po zahradě a mají vodní pistole. Stříkají po sobě vodu a už několikrát jsem dostal zásah i já. To ještě snesu. Ale jejich střílení z pistole s pěnovými náboji mi leze na nervy dost.

Ludmila (48): Akční sousedka ovládla náš dům. Falšovala zápisy ze schůzí a nikdo si toho léta nevšiml

Nepořádek na mé zahradě mi vadí

Neustále nacházím na zahradě pěnové náboje. Všude, v trávě, v záhoncích i na zámkové dlažbě. Nejhorší je, že je občas sní můj pes. Bohužel klid nemám ani v zimě. Sousedi totiž od začátku listopadu milují hry se zábavnou pyrotechnikou. Jedná se o bengálské ohně, které nedělají akustickou neplechu. Jedná se o papírovou tyčinku naplněnou pyrotechnickou směsí, která při zapálení produkuje intenzivní plamen. Část, která neshoří, sousedi drze odhodí na moji zahradu.

Takže po víkendu mám na zahradě minimálně deset papírových obalů. Leží všude. Na mém autě, na okenním parapetu nebo v pergole. „Sousede, to si nemůžete dávat pozor, kam ty vaše děti odhazují zbytky obalů? Mám své auto rád,“ ostře jsem projevil svůj názor. Marně. Hned druhý den se situace opakovala. Sousedovi jsem sdělil i svou úvahu o tom, že na ně zavolám policii. V novinách jsem četl o novém zákonu proti odpalování rachejtlí.

Soused mě bohužel poučil: „A to se pletete. Tyto bengálské ohně patří do povolené nejslabší kategorie zábavné pyrotechniky. Navíc nevydávají žádný hluk. Takže se můžete se svou stížností třeba barevně vyfotit.“ Naše nové sousedské vztahy mě docela znechutily.

Teodor (33): Nechutné vesnické zvyky nás šokovaly. Uvažuji nad stavbou vysokého plotu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].