Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Amálie už měla plné zuby manžela, který jí doma s ničím nepomáhal. Zvykl si, že ona všechno udělá, dokonce se ani nehrnul do hledání práce. Jednoho dne jí došla trpělivost a vyhodila ho z domu.
Myla jsem okna a koutkem oka sledovala manžela. Seděl na gauči s nohama vyloženými na konferenčním stolku, v jedné ruce ovladač, v druhé mobil a zíral na televizi. Myslela jsem, že jsem si na ten pohled zvykla, ale ten den mě rozčilil víc než obvykle. „Možná bys mi mohl trochu pomoct. Co ty na to?“ navrhla jsem.
„Já ti nepřekážím,“ zamumlal, aniž by odtrhl oči od telky.
A právě to byl ten problém. Pavel mi sice nepřekážel, ale taky nic nedělal. Choval se jako host v hotelu, ne jako partner. Ale jablko nepadá daleko od stromu. Moje tchyně se ke tchánovi chová jako k princi. On si jen sedí v křesle a nechá se obskakovat. Aspoň vím, odkud to Pavel má...
Manžel přišel o práci
Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale taky spokojená s výsledkem. Okna jsem měla čistá, byt uklizený. Jenže jeden kousek do té skládačky nepasoval – Pavel. Nebyli jsme manželé dlouho, jen pět let. A přesto jsem čím dál častěji přemýšlela nad tím, že toho mám dost. Nedovedla jsem si představit, že takhle budu žít dalších padesát let.
Pavel se změnil po svatbě. Z milého a pozorného muže se stal líný bručoun, jehož největší výkon bylo přetočit se na druhý bok. Teď navíc už několik měsíců nepracoval. O práci přišel kvůli reorganizaci ve firmě, ale žádnou novou si nehledal. „Potřebuju jen trochu času,“ říkal pokaždé, když jsem se zeptala, jak to vypadá s prací.
Nešlo o to, že by kvůli tomu byl v depresi – bylo mu prostě dobře. Proč by ne, když jsem všechno zařizovala já a všechno fungovalo? Když jsem mu řekla, že jsem unavená a potřebuju pomoc, jen pokrčil rameny. Občas měl záblesk aktivity, ale nikdy to netrvalo déle než dva dny. Cítila jsem smutek a beznaděj. Začala jsem se sama sebe ptát, proč to vlastně snáším.
Pracovala jsem na dvě směny – v kanceláři i doma. Finančně to s námi šlo od desíti k pěti, protože úspory rychle mizely. A nic nenasvědčovalo tomu, že by Pavel chtěl začít něco dělat. Bylo mu to úplně jedno. Trávil celé dny na gauči a pak si stěžoval na bolest zad a únavu. Měla jsem toho dost. Nechtěla jsem dál mrhat životem pro někoho, kdo jen bere a nic nedává. Nejsem služka a bylo načase, aby si to uvědomil i můj manžel.
Vyhodila jsem ho z domu
Byla jsem vyčerpaná. Zkoušela jsem o tom s Pavlem mluvit mockrát, ale bylo to jako mluvit do zdi. Poslední kapkou byl nedělní oběd. „Mohla jsi to trochu víc osolit, je to bez chuti,“ poznamenal a koukal do talíře s vývarem.
„Prosím?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Říkám jen, že by to chtělo víc soli. Máma vaří líp.“
Kdyby pohled mohl zabíjet, ležel by v tu chvíli na zemi. Vstala jsem od stolu a vytáhla ze skříně kufr. „Tak si sbal věci a vrať se ke své mamince...“ řekla jsem.
„Děláš si srandu, ne?“ zeptal se a konečně se na mě podíval.
Začala jsem vytahovat jeho věci ze šuplíků a házela jsem je vedle kufru. Možná doufal, že to jsou jen řeči. Několikrát jsem zopakovala, že má odejít, protože už toho mám dost. „Jestli do hodiny nebudeš pryč, vyházím ti věci z okna...“ dodala jsem.
Až tehdy pochopil, že to myslím vážně. Když se za ním zavřely dveře, cítila jsem zvláštní směs smutku a úlevy. Několik dní se mi vůbec neozval. Přiznávám, trochu mě to zklamalo. V koutku duše jsem doufala v kytku a omluvu. Po týdnu si přišel pro zbytek věcí. Od jeho mámy mi pak přišlo pár zpráv plných výčitek a obviňování. Chtěla jsem jí napsat něco ostrého, ale nakonec jsem se ovládla. Nehodlala jsem se snížit na její úroveň. Ať si teď synáčka obskakuje sama, když ho blbě vychovala.
Jsem sama a je mi dobře
První dva měsíce po jeho odchodu byly těžké, ale pak jsem se po psychické stránce začala cítit dobře. Rok po rozvodu už můžu s jistotou říct, že jsem jiný člověk. Naučila jsem se mít ráda samotu, i když mě zpočátku děsila. Zjistila jsem, že se mám ráda taková, jaká jsem, a že si svůj život umím užít. Vrátila jsem se ke koníčkům, které jsem kvůli manželství opustila.
A Pavel? Pořád bydlí u rodičů. Prý měl nějakou práci, ale dlouho v ní nevydržel. Slyšela jsem, že už i jeho matka toho má dost. Musí se starat o dva dospělé chlapy.
Kdybych měla syna, určitě bych ho nevychovala jako prince, který očekává, že dostane všechno a sám pro nikoho nic neudělá. Myslím, že ženy mají obrovský vliv na to, jak se jejich synové chovají ke svým partnerkám.
Dnes neříkám „ne“ vztahu, ale rozhodně nikam nespěchám. Nechci být pod tlakem. A upřímně – raději budu sama, než s nezralým chlapem, který si myslí, že se svět točí jen kolem něj...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
