Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Renata žije v manželství bez dětí a bez lásky. Přemýšlí nad rozvodem, ale její manžel konec vztahu odmítá. A ona si není jistá, jestli by zvládla žít sama.
Seznámili jsme se za dost neobvyklých okolností, ale od té chvíle jsme byli nerozluční. Bylo mi asi třiadvacet, když jsem s partou přátel vyrazila na túru do hor. Při výstupu jsem si ošklivě podvrtla kotník a nemohla jsem pokračovat. Na pomoc mi přispěchal Jonáš, člen horské služby, a tak začal náš vztah. Hory se staly naší společnou vášní a dlouhá léta jsme si je užívali.
Se svatbou jsme nespěchali
Vzali jsme se až po téměř deseti letech vztahu. Nikdy jsme neměli potřebu spěchat. Milovali jsme se, byli jsme spolu šťastní. Nepotřebovali jsme si přísahat věčnou lásku a věrnost. Vlastně bylo docela příjemné, že nejsme jako ostatní.
Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsme začali uvažovat o dětech. Rozhodnutí bylo hlavně praktické – nechtěli jsme, aby se děti ptaly, proč má máma jiné příjmení než táta. Samozřejmě, i v manželství to může být jinak, ale chtěli jsme dětem nabídnout stabilní a tradiční rodinné zázemí.
Obřad byl skromný, protože pro nás to byla jen formalita. Pozvali jsme jen nejbližší rodinu a svědky. Žádná velká oslava, jen piknik u rybníka. „Jak jsi mohla vynechat bílé šaty a pořádnou svatební párty?“ divila se moje nejlepší kamarádka Klára.
„Na co vyhazovat peníze za jednu noc? Radši pojedeme na hezkou dovolenou...“ odpověděla jsem s úsměvem.
Děti nemáme
Dětí jsme se bohužel nedočkali. Naléhala jsem na Jonáše, ať zajde na vyšetření, nebo zkusíme nějakou léčbu neplodnosti, ale odmítl. „K čemu bude vědět, na čí straně je problém?“ říkal. „Co by se tím změnilo?“
„Třeba by to šlo léčit. Možná máme šanci...“ namítala jsem.
„A co když ne? Nebylo by to ještě horší?“ zeptal se.
Částečně jsem mu rozuměla. Ale taky to znamenalo vzdát se, aniž bychom to zkusili. Nakonec jsem na něj přestala tlačit, protože to obvykle vedlo jen k hádkám. Nestálo to za to. Měli jsme přece jeden druhého. Ne každý musí mít děti. Myslela jsem si, že Jonáš to možná odmítá právě proto, že chce chránit náš vztah a naše současné soužití mu vyhovuje.
Manžel se změnil
Před rokem přišel zlom – hlavně pro Jonáše. Začaly ho trápit vážné problémy s páteří, výšlapy na hory byly passé a zachraňování lidí, které vyžadovalo sílu a pohyb, bylo úplně mimo hru. Začal se uzavírat do sebe, nebo to tak alespoň působilo. Trávil dlouhé hodiny u počítače nebo televize, se mnou téměř nemluvil.
Čekala jsem měsíc, dva... pak tři. Nakonec jsem to téma otevřela. „Chci ti pomoct. Vidím, že nejsi šťastný,“ řekla jsem tiše a pohladila ho po tváři. Přisedla jsem si k němu na gauč, ale odtáhl se. Zabolelo mě to. Intimita mezi námi vyprchala už dávno, ale tohle jsem nečekala.
„No to tedy nejsem. Jsem znechucený tímhle životem...“
„Jakým životem?“
„Nemám nic. Žádnou rodinu, žádnou vášeň, žádnou práci, kterou bych miloval,“ procedil.
„Jonáši... vůbec tě nepoznávám.“
„Možná proto, že teprve teď říkám, co opravdu cítím...“ dodal a vyrazil mi tím dech.
Už mě nemiluje
„A kdy jsem ti bránila říkat pravdu?“ ptala jsem se se slzami na krajíčku. „Jak můžeš říct, že nemáš rodinu? Máš přece mě!“ vykřikla jsem.
„Ale už tě nemiluju. Uvědomil jsem si to teprve nedávno. Neměli jsme společného nic jiného než hory – a ty jsou pryč.“
„Nejsou pryč navždy!“
„Tak dost!“ zakřičel, vstal a odešel.
Nemohla jsem to pochopit. Zavolala jsem Kláře a všechno jsem jí pověděla. Potřebovala jsem se z toho vypovídat.
„Zní to jako deprese. Měl by zkusit terapii,“ řekla starostlivě.
Vyslovila přesně to, co jsem cítila už dávno. „Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?“ zašeptala jsem a rozbrečela jsem se.
Pohádali jsme se jako nikdy předtím
Chtěla jsem si o tom s Jonášem znovu promluvit. Přeci nemůžeme hodit za hlavu roky našeho vztahu. Dopadlo to ještě hůř. Padala tvrdá slova, byli jsme na sebe zlí – a to jsme dřív nikdy nedělali. Věděla jsem, že hádky nepomáhají, ale neudržela jsem se. „Když jsi tak nešťastný, proč ode mě neodejdeš?“ křičela jsem.
„Proč bych měl? Kam bych šel? Tady mám střechu nad hlavou... i když neúplnou.“
„Co to povídáš?“
„Nemáme děti, ne?“ odsekl.
„A čí je to vina?“ vyhrkla jsem.
„Takže teď to házíš na mě?“ křičel.
Bylo to marné. Cokoliv jsem řekla, bylo špatně. Přitom on přece nikdy nechtěl řešit, proč nemáme děti. V tomhle stavu je naše manželství už víc než rok a půl. Klára mě neustále přesvědčuje, ať podám žádost o rozvod, jenže já pořád doufám, že se Jonáš vzpamatuje. „Přestaň si něco nalhávat! Bude vám oběma líp. Možná teprve potom mu dojde, co ztratil...“ přemlouvá mě Klára.
Manžel v tomhle stavu mi stejně není oporou. Ale odejít od něj? Nedokážu si to představit. Klára tvrdí, že zůstává jen proto, že mu to tak vyhovuje – má jídlo, vyprané prádlo, nulovou odpovědnost. Asi má pravdu. A proč zůstávám já? Možná se bojím být sama...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
