Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kristýna byla znechucená z chování svého manžela. To, jak zanedbával hygienu, jí vadilo čím dál víc. Rozhodla se s tím něco udělat. Jak to dopadlo?
Přišla jsem z práce a byla jsem tak vyčerpaná, že mi taška s víkendovým nákupem málem vypadla z ruky. Můj manžel Aleš měl už pár dní dovolenou, ale doma neudělal vůbec nic. Byl přilepený k pohovce, v jedné ruce plechovku piva, oči upřené na televizi. Na tričku měl skvrny od nějaké omáčky. S povzdechem jsem se pustila do úklidu.
Když jsem se podívala na Aleše, který vypadal jako chodící pohroma, udělalo se mi doslova špatně. Neříkám, že jeho nejlepší léta jsou pryč, ale pravda je, že přestal o sebe pečovat. Jako by vrostl do gauče a hygiena se pro něj stala něčím, co dělají jiní lidé. Když chodí do práce, ještě se nějak drží. Ale jakmile má volno, promění se v jeskynního muže. Dívala jsem se na něj a ptala se sama sebe: Jak je možné, že jsem pořád manželkou tohohle člověka?
Uklidila jsem kuchyň, dala vařit brambory a šla převléct postel. Doufala jsem, že se Aleš před spaním osprchuje. Ale kdepak! Večer jen zamručel, že je vyřízený, a natáhl se špinavý do čerstvě povlečené postele. Málem mě porazilo...
Můj manžel je čuně
„Mami, co bude k obědu?“ zeptal se můj syn Matěj, který se vrátil hladový z fotbalového tréninku.
„Něco, co máš rád,“ usmála jsem se.
„Karbanátky? Paráda!“ zaradoval se.
Z obýváku se ozvalo nespokojené odfrknutí. Aleš určitě chtěl řízek. Pokrčila jsem rameny. Na podobné reakce jsem už byla zvyklá, staly se běžnou součástí našeho života.
Když jsme si sedli ke stolu, pozorovala jsem manžela. Jedl hltavě, bez zábran, pomáhal si palcem, když mu karbanátek na talíři sklouzl z vidličky. A pak si ten palec ledabyle utřel do trička. Bylo mi jasné, že v tom tričku stráví zbytek dne – a klidně v něm půjde i spát. Při té představě jsem se otřásla.
„Mami, jsi v pohodě?“ zeptal se Matěj. Je mu patnáct a jsem na něj moc pyšná. Poctivě se učí, trénuje fotbal a má větší disciplínu než jeho otec.
„Jo...“ pronesla jsem nepřesvědčivě a pokusila jsem se o úsměv.
A pak se stal zázrak – Aleš odnesl talíř do dřezu. Samozřejmě si neodpustil hlasité říhnutí. S Matějem jsme se na sebe jen podívali. On se uchechtl. Já ne. Poslední dobou jsem svého manžela víc sledovala a došlo mi, že je mu úplně jedno, jak vypadá a jak se chová. Byl nepořádný a líný.
Moje trpělivost je u konce
Jsme manželé dvacet let. Ze začátku se Ale snažil, ale pak s tím přestal. A já – i když mě to štvalo – jsem to prostě přijala. Teď už toho ale mám dost. Jestli má takhle vypadat zbytek mého života, tak děkuju, nechci. Nejsem jediná, komu jeho chování vadí. Matěj na mě občas vrhl takový pohled, jako by říkal: „Já vím, co se děje. A je mi tě líto.“
I mně samotné to bylo líto a už jsem to dál nechtěla snášet. „Můžeš mi vysvětlit, proč se chováš takhle?“ zeptala jsem se Aleše.
„Jak se chovám?“ ohradil se, ale ani neodtrhl oči od televize. „No tak, zase přeháníš...“
Snažila jsem se mu to klidně vysvětlit, ale vůbec ho to nezajímalo. Rozpoutala se hádka a já měla pocit, že mluvím do zdi.
Ten večer jsem vzala jeho polštář a peřinu a odnesla je do obýváku. „Odteď spíš na gauči,“ oznámila jsem mu. Jen na mě udiveně zíral. Zamkla jsem se v ložnici, kdyby se náhodou chtěl vrátit. Věděla jsem, že gauč není zrovna pohodlný – a přesně o to šlo. A to nebylo všechno. Přestala jsem prát jeho věci. A když už vařím já, proč bych měla ještě mýt nádobí?
Několik dní ignoroval hromadu špinavého nádobí. Až jednoho dne došly čisté talíře a já neuvařila. „Dneska nebude nic k jídlu? To si snad děláš srandu...“ rozčiloval se.
„Nemám ani v čem vařit, ani na čem servírovat...“ pronesla jsem klidně.
„Tak něco umyj.“
„Ty to můžeš umýt taky...“ pokrčila jsem rameny.
Nechci být jeho služka
Utekl další týden. Aleš asi pochopil, že se mnou nehne. Nakonec umyl nádobí, jen brblání si neodpustil. S prádlem si ale neporadil. „To je takový problém hodit věci do pračky?“ zeptal se.
„Na co? Stejně pořád nosíš špinavé věci,“ odsekla jsem ironicky.
Najednou jsem měla mnohem víc času pro sebe. A rozhodně jsem ho nechtěla promarnit. Začala jsem chodit do fitka a tu a tam jsem zašla s kamarádkami na kávu. Vyprávěla jsem jim, co se u nás doma děje. Povzbuzovaly mě, dodávaly mi odvahu a obdivovaly mě za to, že jsem se postavila svému manželovi. Nevím, jestli to byla odvaha, nebo zoufalství...
Alešovi jsem jasně řekla, co mi vadí. Místo toho, aby to se mnou probral, tak se urazil. V takovém tichém režimu jsme fungovali docela dlouho. Už jsem málem byla rozhodnutá, že rozvod je jediné řešení...
Syn mu promluvil do duše
Jednou jsem náhodou zaslechla, jak se snaží najít oporu u našeho syna. „Máma se nezbláznila,“ řekl mu Matěj upřímně. „Ty se k ní chováš jako ke služce a jen se válíš. Zkus se podívat do zrcadla.“
Od té chvíle se něco změnilo. Možná Aleš potřeboval slyšet pravdu od vlastního dítěte. Sice se se mnou pořád moc nebavil, ale aspoň vstal z gauče. Začal se chovat jako partner, ne jako host na návštěvě. Nemusela jsem mu říkat, že má vynést koš nebo umýt nádobí. Dokonce si vzpomněl, kde máme vysavač – a k čemu slouží.
Jednoho večera se objevil ve dveřích ložnice, celý voňavý a v čistém pyžamu. „Můžu se už vrátit z vyhnanství?“ zeptal se tiše.
„Jasně,“ odpověděla jsem.
Lehl si ke mně a objal mě. „Promiň,“ zašeptal. „Slibuju, že se budu snažit.“
Doufám, že to myslí vážně. A že to není jen dočasná změna...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Související články
