Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Eva zažila nevšední překvapení. S manželem jsou už v důchodu a jejich život vypadal každý den stejně. Jenže manžel se v poslední době začal chovat jinak a dva dny v týdnu mizí s tím, že si musí něco zařídit.
Tondu jsem poznala už na střední. Spolu jsme zvládli maturitu, první milování, později děti, rekonstrukci domu a společný život. A pak přišel důchod. Naše dny byly poklidné. Ráno začínalo kávou, já si u ní četla noviny, on si pustil televizi. Následovala procházka, oběd, šlofík a nějaký seriál. Tak vypadal náš svět. Pomalý, uspořádaný, až nudně předvídatelný...
Manžel začal někam mizet
Tonda nikdy nebyl sportovec ani žádný tajnůstkář. Měl svůj rytmus – snídaně v osm, po obědě šlofík, v pět zprávy. Nic ho nevyvedlo z míry.
A pak najednou, každou středu a pátek, začal mizet. Oblékal se jinak než obvykle, ze skříně vytáhl sportovní tenisky, mikinu a tašku přes rameno. Říkal, že si musí něco zařídit, a byl pryč celé hodiny. Bez vysvětlení. Nejprve jsem to zkoušela přejít. Možná jde za kamarádem, možná na nákup. Ale ženskou intuici neobalamutíte.
Začala jsem cítit neklid a možná i žárlivost. Protože když se muž po čtyřiceti letech manželství začne chovat podivně a zjevně má nějaké tajemství, něco je špatně. A já měla v plánu zjistit co...
Manžel mi lhal
Jedno středeční ráno Tonda zase zmizel. Byl na nohou už v sedm, což nikdy nedělal bez dobrého důvodu. Když jsem přišla kuchyně, seděl už u stolu, v šedé mikině a teniskách, které si koupil před dvěma lety, ale moc často je nenosil. Na židli ležela sportovní taška, ta, kterou kdysi brával na plavání, i když jsme spolu nebyli na bazéně dobrých pět let. V klidu jedl kukuřičné lupínky s mlékem, jako by se nic nedělo.
„Zase někam jdeš?“ zeptala jsem se co nejlhostejněji.
„Jo... jdu si něco zařídit,“ zamumlal a sklopil oči.
V tu chvíli jsem věděla, že lže. Ne přímo, ne okatě, ale tím svým zaváháním, které jsem za ta léta dobře znala, se prozradil. Někdy nejsou potřeba slova, tělo mluví samo. Když vás někdo vodí za nos, cítíte to až v kostech. A já to cítila. Nechala jsem ho odejít. Pak jsem si obula boty a šla za ním.
Chtěla jsem znát pravdu
Držela jsem si odstup. Naštěstí Tonda nikdy nebyl moc všímavý chlap, takže nezjistil, že jdu za ním. Zabočil do vedlejší ulice a zmizel. Zrychlila jsem, ale ne tak, abych byla nápadná.
Viděla jsem, jak se zastavil ve večerce, koupil si vodu a pokračoval dál. Po několika minutách došel ke kulturnímu centru. Jenže nešel dovnitř hlavním vchodem, ale zadními dveřmi. Kdo chodí do kulturáku zadem?
Stála jsem na rohu a čekala. Sledovala jsem, jak se za ním zavírají dveře. Pak jsem vešla hlavním vchodem. Uvnitř bylo ticho. Šla jsem k recepci. „Promiňte, neviděla jste tady vysokého šedivého pána? Možná přišel zadem...“ zeptala jsem se mladé ženy za pultem.
Recepční se usmála. „Jestli přišel bočním vchodem, tak asi na jógu. Zkuste jít dozadu, poslední dveře vlevo...“
Byla jsem v šoku
Jóga? Můj Tonda a sport? Šokovalo mě to. Přišla jsem sem připravená na nevěru a dozvěděla jsem se něco, co bych nečekala ani v nejdivočejších snech. Jóga... To slovo mi k němu prostě nesedělo. Ale pokud je to pravda – proč mi to neřekl?
Zhluboka jsem se nadechla a šla k místnosti vzadu. Dveře byly pootevřené. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Byla to světlá místnost s velkými okny a dřevěnou podlahou. Na podložkách seděla skupina starších lidí v různých pozicích. A uprostřed – můj Tonda. V lotosovém sedu, s očima zavřenýma, rovný jako svíčka.
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Ulevilo se mi, že tam nebyla žádná jiná žena. Vzápětí se ale dostavil vztek. Proč mi to neřekl? Vždyť je to... směšné. Můj Tonda, který celý život nadával na protahování, teď sedí jako nějaký guru a medituje...
Svěřil se mi
Když přišel domů, zeptala jsem se ho, co to vyvádí a proč mi nic neřekl.
„Bál jsem se, že se mi vysměješ,“ řekl tiše. „Jóga... no, víš, není to úplně můj styl. Ale vážně mi to pomáhá.“
„A já se bála, že máš milenku,“ odpověděla jsem. „Asi jsme oba trochu směšní.“
Tonda se na mě podíval, usmál se, ale měl nějak zvláštně lesklé oči. „Víš... někdy člověk prostě potřebuje klid a ticho. A pořádně se nadechnout. Zvlášť ve stáří. A já... jen jsem chtěl zkusit něco nového. Trochu se rozhýbat. Už to není, co bývalo...“
„A proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se tiše, i když mě to pořád trochu mrzelo.
„Nevím. Připadalo mi to hloupé. Myslel jsem, že se mi budeš smát.“
„No... měl jsi pravdu,“ pousmála jsem se. „Ale jen na chvíli.“
Chvíli jsme mlčeli. Bylo slyšet jen tikání hodin. Pak jsem položila hrnek a vzala Tondu za ruku. „Možná... příště půjdu s tebou.“
Překvapeně se na mě podíval.
„Vážně. Mě taky bolí záda a trocha správného dýchání by mi neuškodila. A ticho... ticho by mohlo pomoct nám oběma.“
Neodpověděl. Jen přikývl a stiskl mi ruku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
