Facebook
Instagram
Olze se nezdálo, že je její tchyně nemocná. Myslela, že si jenom vymýšlí, aby jí celá rodina věnovala pozornost. Dokonce potají vzala její zdravotní dokumentaci a šla se poradit s jiným lékařem.
Návštěvy u lékařů se staly naší novou rutinou. Slova jako "vyšetření, výsledky a konzultace" se ozývala naším domem jako zlověstní ptáci. Můj manžel Marek (33) byl celým srdcem oddaný své matce, zatímco já... já začala mít podezření, že něco není v pořádku.
Manžel mi nevěřil
Moje tchyně Barbora (67) byla vždy plná života a radosti, nikdy si na nic nestěžovala. Pak najednou sotva vstávala z postele a říkala, že se necítí dobře. Ve mně začal růst skepticismus spolu s frustrací. Mohlo by to všechno být jen divadlo? Každý pokus otevřít toto téma s Markem končil hádkou. Bezmezně věřil své matce.
Jednoho večera, když Marek přišel z práce, už jsem nemohla déle mlčet.
„Nepřijde ti to divné?“ zeptala jsem se, když si sedl ke stolu. „Tvoje matka je najednou, ze dne na den, tak... bezmocná...“
Podíval se na mě unavenýma očima.
„Co zas?“ povzdechl si.
„Jen přemýšlím, jestli jsou všechny její potíže skutečné. Víš, znám lidi...“
„Přestaň, Olgo,“ přerušil mě. „Je to moje matka. Nehraj si na doktora. Ty znáš lidi? No, já znám svoji matku!“
V jeho hlase byla směs hněvu a zklamání.
„Ale Marku...“
„Žádné 'ale'. Myslíš, že moje matka to předstírá? To je absurdní!“ rozzlobil se. „Ty ji neznáš tak jako já. Přestaň si vymýšlet ty svoje teorie...“.
Byla jsem bezmocná. Nezáleželo na tom, co řeknu, Marek vždy bude stát na straně své matky.
Pochybuju, že tchyně je nemocná
Při další domácí návštěvě lékaře jsem bedlivě pozorovala svou tchyni. Předstírala jsem, že si čtu knihu, ale myšlenkami jsem byla jinde. Měla ten svůj zmučený výraz, když se lékař ptal, jak se cítí. Byl trpělivý jako vždy a poslouchal Barbořiny příběhy o nových potížích. Nic konkrétního, nic měřitelného – vždy jen subjektivní pocity. Co když je to všechno jen v její hlavě? Co když prostě... potřebuje pozornost?
Lékař si zapisoval poznámky a přikyvoval se soucitným výrazem. Díval se na mou tchyni jako na záhadu, kterou navzdory mnoha pokusům nedokáže rozluštit. Opět žádné konkrétní odpovědi, žádná řešení. Jen další léky a sliby, že se nakonec najde příčina.
Když Barbora odcházela do svého pokoje, opírala se o Markovu ruku a vypadala slabě a bezmocně. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že předstírá. Rozhodla jsem se to prověřit, protože jsem nechtěla, aby tato situace trvala věčně.
Navštívila jsem jiného lékaře
Domluvila jsem si konzultaci s jiným specialistou, aniž bych o tom řekla Markovi nebo Barboře. Seděla jsem v čekárně a připravovala si v hlavě vše, co chci říct. Musela jsem to udělat opatrně, aby si nemyslel, že jsem blázen.
„Dobrý den, pane doktore...“ začala jsem nejistě. „Přicházím za vámi, protože mám určité obavy ohledně... zdraví jednoho člena rodiny.“
Lékař to přijal klidně a povzbudivým gestem mě vyzval, abych pokračovala.
„Tchyně má určité příznaky – únavu, bolest, závratě... Ale neexistuje žádná konkrétní diagnóza,“ vyprávěla jsem a pečlivě sledovala jeho reakci.
„Rozumím,“ odpověděl. „Ale víte, bez přímého vyšetření pacienta je pro mě těžké něco navrhovat.“
„Samozřejmě, ale...“ zaváhala jsem. „Je možné, že někdo... takové věci předstírá?“
„V medicíně se stávají různé situace, ale měla byste vědět, že předstírání nemoci je také určitým druhem zdravotního problému...“ řekl taktně.
Když jsem opouštěla ordinaci, cítila jsem směs úlevy a frustrace. Nedostala jsem žádné konkrétní odpovědi, ale alespoň jsem měla pocit, že mé obavy konečně někdo bral vážně. Věděla jsem, že musím zjistit pravdu, a příležitost se naskytla ještě ten den.
Manželovi se to nelíbilo
Barbara už byla v posteli a dům byl ponořený do ticha. Marek přišel za mnou a něco držel.
„Musíme si promluvit,“ řekl a díval se na mě přimhouřenými očima.
Cítila jsem, že to je chvíle, které jsem se tolik chtěla vyhnout.
„Našel jsem tyhle papíry mezi tvými věcmi,“ pokračoval a tehdy jsem zjistila, že našel Barbořinu složku, kterou jsem odnesla k lékaři. Srdce mi začalo bušit jako splašené.
„Marku... já...“
„Vzala jsi její výsledky k jinému lékaři? Za mými zády?“ přerušil mě a hlas se mu třásl.
„Ano, ale... myslela jsem, že...“
„Že co? Že moje matka předstírá své nemoci? Že je... podvodnice?“ jeho slova byla jako rány bičem.
„Nechtěla jsem nic zlého. Chtěla jsem jen pomoci,“ hájila jsem se, ale mé argumenty náhle zněly tak povrchně.
„Pomoci? Chtěla jsi mi dokázat, že moje matka lže!“ zavrčel.
„Já jen...“
„Jen co? Rozumím, že máš pochybnosti, ale mohla jsi to probrat se mnou,“ dodal a v jeho hlase jsem poprvé po dlouhé době slyšela smutek.
Cítila jsem se opravdu hloupě
Když Barbara skončila v nemocnici kvůli náhlému zhoršení zdravotního stavu, všichni jsme pocítili obrovskou úzkost. Stála jsem u její postele a čekala na lékaře. Marek se mnou od naší poslední hádky nepromluvil a já se cítila čím dál víc osamělá.
Do nemocničního pokoje vstoupil lékař s celou hromadou dokumentů. Barbara spala.
„Pane doktore, mohla bych s vámi mluvit?“ zašeptala jsem.
„Samozřejmě,“ odpověděl.
Vysvětlila jsem, kdo jsem, a vyjádřila své obavy ohledně dosavadních diagnóz.
„Rozumím, ale z testů, které jsme provedli, vyplývá, že stav vaší tchyně je vážný.“
„Takže... nepředstírá?“
„Ne. Potřebujeme ale ještě několik testů, abychom potvrdili diagnózu,“ vysvětlil.
Lékařova slova byla jako studená sprcha. Cítila jsem se hrozně, že jsem podezřívala vlastní tchyni z vymýšlení nemocí.
„Děkuji, pane doktore,“ řekla jsem a sesunula se na židli.
Tchyně mi odpustila
Druhý den, když se Barbara cítila trochu lépe, požádala mě o setkání. Věděla jsem, že je to chvíle, které se nemohu vyhnout. S obavami jsem si sedla k její posteli.
„Olgo...“ začala slabým hlasem. „Vím, že jsi mi nevěřila. Cítila jsem to.“
Podívala jsem se na ni a v očích se mi objevily slzy.
„Promiň,“ vykoktala jsem. „Myslela jsem, že...“
„Nic se nestalo, zlato,“ přerušila mě. „Chápu, proč jsi si to myslela.“
„Teď už vím, že je to nemoc, kterou lze léčit.“
„Ano, lékaři už mají plán,“ odpověděla s nadějí v hlase. „Jsem vděčná, že mám rodinu, která se o mě tak stará.“
Dívaly jsme se na sebe a já konečně pocítila úlevu. Barbara mi odpustila...
Jak dny plynuly a léčba přinášela první pozitivní výsledky, cítila jsem směs úlevy a lítosti. Lítost, že jsem jí hned nevěřila, že jsem nechala své podezření narušit naše vztahy. Marek se mnou stále moc nemluvil, ale cítila jsem, že čas nám pomůže napravit, co jsem pokazila. Barbořina nemoc mě naučila pokoře, naučila nás všechny, že někdy to, co nevidíme, může být stejně reálné jako hmatatelné věci.
Jednoho dne, když se Barbora cítila lépe, shromáždili jsme se všichni v obývacím pokoji.
„Chci vám poděkovat,“ řekla vděčně. „Vaše láska a podpora mi dodaly sílu v boji s nemocí.“
Usmála se, dívala se na každého z nás zvlášť. A i když její slova byla určena všem, cítila jsem, že to byl také její způsob, jak mi říct, že všechno bude v pořádku. Barbora byla silnější a já se naučila věřit nejen tomu, co vidím, ale také tomu, co prožívají ostatní...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
