Facebook
Instagram
Beáta neměla moc dobrý vztah se svou tchyní. Ta měla na všechno názor, samozřejmě jiný, a neustále rozdávala nevyžádané rady. Změnilo se to jednoho dne, když to Beáta nejméně čekala.
S manželem jsem měla štěstí, ale s tchyní už to takové terno nebylo. Život mi kazila na každém kroku. A k tomu všemu jsme se museli stát sousedy...
Tchyni se nelíbila naše svatba
Moje první setkání s mým budoucím manželem Robinem (31) proběhlo v pražské Stromovce. Miluji tento park s jeho rozmanitými stromy, keři, směsicí barev a voňavých květin. Každá cesta mohla vést na úplně nové místo. A jedna z nich mě přivedla k Robinovi. Kráčela jsem alejí zakoukaná do knihy tak, že jsem do něj narazila. Začali jsme si povídat o literatuře a tak nám to spolu klapalo, že jsme se domluvili na setkání v kavárně. Do týdne jsme byli pár.
Vzali jsme se po roce chození. Někteří si mysleli, že jsme se pro tento krok rozhodli příliš rychle. Říkali nám, že určitě potřebujeme více času, abychom se lépe poznali. Ale my jsme neviděli důvod. Cítili jsme, jako bychom se znali od školky. Věřili jsme, že spolu zestárneme.
Velkou svatbu jsme nechtěli, rozhodli jsme se pro skromný obřad a malou skupinu hostů. Moji rodiče byli šťastní, že jsem našla svou spřízněnou duši. V jejich očích byly vidět slzy štěstí. Naším problémem byla tchyně, která se nemohla smířit s tím, že její milovaný syn se žení příliš rychle. Kromě toho byla jejím snem obrovská svatba, na kterou by s radostí pozvala všechny vzdálené příbuzné.
Tchyně mluvila do všeho
Robin to naštěstí viděl stejně jako já a hned dal své matce jasně najevo, že jí nedovolí zasahovat do organizace naší svatby. "Pokud se mamince něco nelíbí, není to můj problém," řekl.
Necítili jsme potřebu navštěvovat ji, dělali jsme to jen při příležitosti narozenin nebo svátků. Pokaždé jí něco vadilo. Kritizovala naše oblečení, nové auto nebo zařízení bytu.
Když se nám narodil Šimon (5), měla spoustu rad, jak vychovávat dítě. Všechno věděla nejlépe, komentovala, co bych měla svému dítěti dávat jíst a jak bych ho měla oblékat. Často jsem jí musela připomínat, že už měla svou šanci vychovat dítě, což udělala dobře, ale o vlastním synovi rozhodnu já, ne ona...
Tchyně byla osamělá a pravděpodobně se hodně nudila, což je důvod, proč cítila potřebu vměšovat se do všeho. Během návštěv u ní jsem se snažila zůstat klidná a následně na vše co nejrychleji zapomenout. Nebyla to špatná žena, ale byla jsem velmi ráda, že žije daleko od nás.
Bydlíme vedle tchyně
Přesto jsme s manželem před pár lety učinili rozhodnutí, které výrazně ovlivnilo naše již tak napjaté vztahy. Rozhodli jsme se postavit dům na předměstí, konkrétně na pozemku, který zdědil po svém dědovi. Problém byl v tom, že tento pozemek přímo hraničil s pozemkem jeho matky.
Když jsem byla podruhé těhotná, dospěli jsme k závěru, že malý byt, ve kterém jsme tehdy žili, nebude schopen pojmout nás čtyři. Takže jsme si vzali hypotéku a začali stavět náš vlastní dům. Naštěstí to šlo celkem rychle. Robin je stavař a pečlivě dohlížel na firmu, která pro nás pracovala. Jeho matka se rozhodla být u toho. Říkala dělníkům, co a jak mají dělat. Samozřejmě se jí nic nelíbilo, kupříkladu by všechny místnosti uspořádala přesně naopak.
Robin se svou matkou vycházel celkem dobře, vždy jí ty nápady nějak rozmluvil. Já na stavbu chodila jen zřídka, takže jsem to nemusela sledovat. Ano, přiznávám, bála jsem se stavět dům hned za plotem své tchyně, ale v té době jsme neměli dost peněz na koupi jiného pozemku. Někdy jsme žertovali, že mezi naše domy postavíme betonový plot s ostnatým drátem. Nakonec jsme od této myšlenky upustili, ale záměrně jsme se rozhodli neumístit mezi naše pozemky branku. Pokud by tchyně chtěla přijít na návštěvu, musela by přijít přes ulici.
Měla jsem spoustu plánů
Zatímco Robin byl zaneprázdněný malováním zdí a pokládáním obkladů, já věnovala svůj čas interiéru. Chtěla jsem, aby náš dům měl duši, takže jsem na různých webech se starožitnostmi hledala zajímavý nábytek a doplňky. Když jsem našla něco vhodného, koupila jsem to a uložila na půdu. Tchyně měla samozřejmě jinou představu o našem domě. Sledovala kurýry, aby si na vlastní oči prohlédla, co jsem vymyslela. Kolik jsem se toho musela naposlouchat o mém špatném vkusu...
Zároveň jsem si prohlížela fotografie a webové stránky specializující se na zahradničení, protože jsem chtěla najít inspiraci pro několik metrů čtverečních před domem. Kreslení plánů výsadby mi přinášelo opravdu hodně radosti. U plotu jsem chtěla zasadit trnovník, kromě toho jsem snila o rododendronech různých barev. Mám moc ráda magnolie, takže jsem pro ně chtěla najít vhodné místo v zahradě.
Bohužel jsem trochu předbíhala, protože jednoho dne mi manžel řekl, že už na to nemáme prostředky. "Miláčku, teď si to nemůžeme dovolit. Musíme něco našetřit, ale slibuji, že se tím budeme zabývat, až stavba přestane žrát všechny naše peníze," řekl mi. Náš rozhovor slyšela tchyně, která se na nás mračila.
Měla jsem blbou náladu
Na stavbě jsem neměla moc co dělat. Objevovala jsem se tam jen proto, abych trochu pomohla Robinovi s drobnými úkoly a úklidem. Jednoho dne jsem cítila takový podivný neklid. Neměla jsem na domě žádnou práci, proto mě manžel poslal pryč. Mohla jsem jen zajet do vesnického obchodu a nakoupit jídlo, ale neměla jsem na to náladu.
Osobou zodpovědnou za mou špatnou náladu byla samozřejmě tchyně. Když jsem na ni pomyslela, uslyšela jsem zvuk dveří a známé šustění po betonovém chodníku. Byla to ona, v celé své kráse. Položila něco na paletu s tvárnicemi, aby mohla za sebou zavřít branku. Samozřejmě bych jí mohla pomoci, ale záměrně jsem se nepodívala jejím směrem. Slyšela jsem její kroky stále blíž, za chvíli stála přímo za mnou...
Tchyně mě mile překvapila
"Zlato, přinesla jsem ti čaj. Určitě ti je zima," řekla klidně. Byla jsem naštvaná a měla chuť na hádku. Co zase po mně chce? Proč mě trápí? Viděla jsem ale, že mi opravdu jen nabízela čaj. Stála metr ode mě a mile se usmívala. "Děkuji," řekla jsem tiše a vzala do ruky hrnek s čajem.
"Řekni mi, co bude s vaší zahradou?" zeptala se. Poprvé jsem od ní slyšela otázku bez toho vševědoucího tónu. Byla jsem úplně šokovaná. Pak něco vytáhla z kapsy bundy. "Budeš to potřebovat, na začátek..." podala mi svazek bankovek. Nevěděla jsem, co říct. Stála jsem tam s vykulenýma očima a otevřenou pusou.
"Jen si to vezmi. Nemusíš se stydět a nemusíš mi za nic děkovat. Robin je dobrý člověk, ale je to chlap. Není schopen pochopit určité věci," pokrčila rameny. "Děkuji," řekla jsem zahanbeně a vzala od ní peníze.
Měla jsem v hlavě zmatek, protože jsem se domnívala, že za tím vězí něco jiného. Zajímalo mě, jestli brzy nezačne něco požadovat. Budu muset upsat svoji duši ďáblu? "Zahrada je vizitkou domu," podívala se hrdě na své růžové keře, které za pár měsíců rozkvetou ve všech možných barvách. "Kromě toho si můžeš vzít také nějaké rostliny ode mě, mám jich už moc. Na zdraví!" dodala a cinkla svým šálkem o můj. Vypila jsem čaj. V očích jsem měla slzy a už jsem nebyla schopná říct nic víc. Znamenalo toto zahradní usmíření, že si po několika neúspěšných letech konečně začneme rozumět?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Související články
