Dnešní děti neumějí podat ruku ani si namazat chleba, popsaly šéfky neziskovky Petra a Silvia krizi rodičovství

Petra Krajčinovič a Silvia Klasová spojily síly v neziskové organizaci Hub4Life, která si klade za cíl naučit znevýhodněné děti a teenagery zvládat každodenní život skrze reálnou zkušenost. Tedy nikoli teoreticky, ale prakticky. Zaměřuje se přitom na vzdělávání ve čtyřech hlavních pilířích spokojeného a úspěšného života - vztazích, zdraví, práci a financích.

Stav českých dětí nejen z problematických rodin je totiž v tomto směru alarmující. „Často ani neumějí podat ruku, nepodívají se do očí, neumějí si namazat chleba. To jsou všechno dovednosti, které jsem se naučila doma, ale v současné době to často nefunguje,“ rozpovídala se Petra Krajčinovič, vystudovaná pedagožka a lektorka, která s dětmi pracuje na denní bázi. Čeho všeho si všimla a jak bychom děti měli vést, o tom se spolu s nadšenkyní do vzdělávání a osvěty Silvií Klasovou rozpovídala v Ženských tabu.

Partner Olgy Lounové koučuje malé hokejisty: Jan Kregl popisuje přehnané ambice rodičů i tlak na výkon

Děti často neumějí podat ruku ani si namazat chléb

Jak mají děti, teenageři a mladí lidé zvládnout život? Kdybyste měly pro začátek dát rychlý návod.
Petra Krajčinovič: Já nevím, je to hodně těžká doba. Tlak na výkon a úspěch je neúprosný. Takže jak to mají zvládnout? Já bych spíš řekla, jak to mají zvládnout rodiče. Já jim dám malý návod, jo? Provádět ty děti, a ne je nosit. Jenom je držet za ruku, vytvořit jim bezpečný prostor a dát jim pocit důležitosti. To jsou podle mě tři zásadní věci, které děti potřebují pro to, aby se posouvaly dál, nebyly ve stresu a hlavně neměly strach.

Jaké jsou dnešní děti a jací jsou dnešní teenageři?
PK: To můžeme říct obě, protože každá máme doma jeden exemplář.
Silvia Klasová: Já tam cítím navzdory tomu, že jsem respektující rodič, že je syn velmi přehlcený a bojuje se sebedůvěrou. Samozřejmě vím, že když jsem byla v jeho věku, také jsme všichni hledali svou identitu. Hledali jsme způsob, jak se určit, někam se zařadit, ale mám pocit, že on se v tom ztrácí mnohem víc, protože těch možností je dnes spousta. Doba se změnila.

Je to tak, že jsou děti vystaveny velkému tlaku?
PK: Já bych jenom s dovolením doplnila Silvu, protože Silva už mluví o posledním patře Maslowovy pyramidy, kterým je seberealizace, ale já bych začala u základů, kdy děti ani neumějí podat ruku, neumějí si namazat chleba. Já jsem toho svědkem ne dnes a denně, ale občas se mi stane, že vypozoruju nedostatky právě v těchto základních životních prvcích. Rodiče se třeba bojí pustit děti do kuchyně a nechat je krájet, nedají jim ten prostor, důležitost, důvěru: „Já ti věřím, ty to zvládneš.“ Byť se to může divákovi zdát strašně triviální a zbytečné, tak se to fakt neděje.

A taková ta věta: „Ty dnešní mladý jsou pořád na mobilech,“ je to opravdu tak špatně? Protože zase já myslím, že i vy využíváte AI a dá se to využívat dobře.
PK: Ale ty jsi disciplinovaná, zatímco dětem vnitřní disciplína chybí. Nemají nutkání: „Já to teď odložím a něco udělám.“ Mobily je udržují ve fiktivním světě, v té pohodindě. Oni se tam koukají na Číňana, který dělá salta nebo vaří nějakou kaši, která není vůbec k jídlu. A absolutně té iluzi věří. Dnes a denně slýchám od rodičů, že nejsou schopni děti odstřihnout od telefonu. Že už dokonce zavedli různé sankce, odměny nebo výměny času na mobilu za něco. Je to opravdu obří problém. Děti, které ke mně chodí na kurzy, můžou mít s sebou mobil, ale jako ve škole ho mají v tašce a vyndají si ho, jenom když je pauzička. A kdykoliv trošku povolím, okamžitě k němu odbíhají. Tady opravdu vzniká závislost.
SK: Myslím, že mnozí dospělí by si mohli sáhnout do svědomí, sami s tím často máme problém. Takže ono, jak se říká, monkey see, monkey do. Když to děti vidí u vás, tak potom se těžko vysvětluje, proč je to špatně.

A které z těch důležitých věcí v životě dnešním dětem nebo mladým lidem chybí?
PK: Vrátit se zpátky k podstatě věcí, k přírodě, k jídlu, k vaření, ke komunikaci u večeře, sednout si spolu. Já třeba slyším od dětí: „My jsme si včera objednali fast food. Každý jsme si zalezli do pokoje a sedli si k počítači.“ Táta k počítači, máma u televize, děti v pokoji. Vytratil se pocit sounáležitosti, pospolitosti, rodiny. Všechny tyhle věci, které jsou strašně dobré a dají se využít pro to, aby se šířily kvalitní věci, jsou zparchantělé, zneužité. Nechci tady působit jako nějaký mentor, ale já to pozoruji, já v tom žiju. Mám plný kontakt s dětmi, jak se svými, tak cizími, takže se jich ptám i na to, jak strávily večer. Jsem tam pro ně. Když máme kurzy - a nejenom vaření - ptám se jich, co dělaly. A reaguju třeba: „Minule jsi říkala, že ten kluk ti udělal tohle a co na to řekla učitelka?“ „A už jsi vyřešila s trenérem, že by ti neměl říkat, že jsi tlustá, když jsi štíhlá?“ Je tam strašně moc věcí, který děti potřebují s někým probrat a slyšet, že je to v pořádku.

Děti a sport: Tlak na výkon a nevhodné poznámky trenéra mohou vyvolat i anorexii, varuje sportovní psycholožka

Čím se zabývá organizace Hub4Life

Teď k vaší organizaci Hub4Life. Už jsme říkaly, že má čtyři pilíře - zaměřujete se na zdraví, vztahy, práci a finance.
PK: Je to propojené, jedno bez druhého nefunguje. Žijeme v době, kdy potřebujeme peníze, potřebujeme pracovat, abychom měli peníze. Potřebujeme budovat vztahy jak doma, tak kolem sebe, takže i nějaká sociální interakce. A pak máme zdraví, bez kterého bychom vůbec nebyli. Takže pojďme si vybudovat nejdřív ten svůj domeček. Základ je, ať se umím najíst, ať vím, jak mám spát, sportovat, co mám dělat, když mě bolí tohle, jak si mám poradit v situaci, kdy mám hlad. Nebo nemám hlad, ale nudím se. Extrémně moc dětí zajídá nudu nebo strach. Hlavně děvčata, já jsem toho zářným příkladem, já jsem emoční jedlík.

Kolik procent dětí to je třeba?
PK: Kolem padesáti procent. To mě tedy také šokovalo, že třeba 51 % českých kluků mezi 18 a 25 lety ještě nemělo sex. A to jsme zpátky u toho digisvěta. Moje sedmnáctiletá dcera, když jsme včera jely autem, tak mi říká: „No, a co chceš? Vždyť mají všechno v mobilu.“ Já říkám: „I holku? Vždyť mají akorát mobil a ruku, ne?“ Takže vztahy jsou také strašně důležité téma, budovat sebedůvěru, sebeúctu, sebepoznání. Vůbec kdo jsem, co tady dělám, kým chci být a co k tomu potřebuju.

Já ještě zůstanu u vztahů. Nejen vztah k sobě, ale i to, jak se lidé mají chovat k sobě vzájemně, to je něco, co by se mělo učit ve školách.
PK: Přitom taková běžná věc, co? A já před chvílí říkala, že děti ani nepodají ruku, nepodívají se do očí. Vždyť i tobě to přijde úplně automatické. To je základ, poprosit a poděkovat. Já tady nechci dělat společenskou výchovu, ale jsme přece jenom i v tomto ohledu strašně zabrzdění. Nebo, hele, mě táta učil jíst příborem a teď vidím, jak ty děti jedí u mě. Už tam není prostor, abych jim řekla, že mají mít lokty u sebe, být narovnaní, mít hlavu třicet centimetrů od talíře. To jsou pro mě základní věci, které jsem se naučila doma. Byl to tedy dril, plakala jsem, ale dá se to udělat i hezkou cestou. Tohle je společenské chování, nějaký způsob komunikace.

Teď jsi to ale řekla dobře - způsob komunikace. Není to tedy třeba něco, co by se mělo učit ve školách?
PK: Mně to chybí třeba i doma, neustále se ptám svého muže, jestli nevyrostl v jeskyni. Já ho miluju, ale on se odsune půl metru od stolu a lehne si na něj, protože je zvyklý takhle jíst. Ano, je to samozřejmě vtipné, ale pak tě ve vztazích začnou na partnerovi štvát právě takovéhle drobnosti a sama dobře víš, že se z toho nafoukne velká bublina a z těchhle drobků se poskládá veliké sousto, které už nemůžeš rozkousat a spolknout.

K dítěti je třeba přistupovat s důvěrou, nebagatelizovat, tvrdí psycholožka Školoudová

Jak naučit děti finanční gramotnosti

V kolika letech by se děti měly začít učit nakládat s financemi?
PK: Ve třech letech s kasičkou úplně v pohodě. Když to dítě už rozumí a umí trochu mluvit. Když můj vnuk hodil sendvič po psovi a nechtěl ho, tak se mi zaprvé nelíbil ten způsob chování, a pak jsem mu říkala, že ten chleba musel někdo vyrobit, že to je drahá věc, že to je základ stravování a že pejskovi se to ani takhle nepodává. Takže on dostal asi tři, čtyři brífinky hned na začátku dne, aby si uvědomil, že chlebem se nehází, po psovi se nehází a stejně tak po lidech.

Takže začít ve velmi útlém věku.
Celé je to o vnímavosti, kdy a jak začít. Tady mi to teď dochází a díky za to. Lidé přestali vnímat, jdou jako ovce a jsou vypnutí. Přijdou domů a potřebují si odpočinout. Jdou pracovat, aby měli na byt nebo na něco, co jim někdo nakukal, že musí mít. Takže dobře si rozmyslet, jestli chci život prožít, nebo ho jenom odžít.

Co dalšího prozradily Petra Krajčovičová a Silvia Klasová v Ženských tabu?

• Jak se spolu daly dohromady
• Jak se Petra dostala k práci s dětmi
• Jak pomáhají dětem s výběrem školy a práce
• Co se ony samy v dětství nenaučily
• Co samy pokazily na svých dětech

Chcete vzdělávání znevýhodněných dětí prostřednictvím organizace Hub4Life podpořit i vy? Na Hithit.cz aktuálně běží sbírka na rekonstrukci místnosti, kde by děti našly bezpečné útočiště a mohly se v klidu učit praktickým dovednostem. Přispět můžete do konce května.