Zdeněk (61): Přibral jsem syna do rodinného podniku. Ušil na mě boudu a připravil mě o všechno

Rodinnou firmu zaměřenou na dopravu a logistiku jsem budoval přes dvacet let. Začínal jsem s jednou ojetou dodávkou a skromným skladem, dnes mám flotilu aut a třicet zaměstnanců. Když blížila moje šedesátka, rozhodl jsem se zapojit do podnikání i syna. Chtěl jsem mu zajistit budoucnost, ale netušil jsem, že se tím sám odstavuji na vedlejší kolej.

Josef (62): Těšil jsem se, že budu chodit se synem na pivo, ale on vede úplně jiný život

Podnikání se synem

Lukáš se po škole trochu hledal, ale když mě sám požádal, zda by mohl do firmy nastoupit, měl jsem radost. „Tati, mohl bych do toho vnést trochu jiný pohled,“ navrhl mi u kávy. Souhlasil jsem.

Jako ředitel pro rozvoj se zpočátku činil – modernizoval web, rozjel sociální sítě a přivedl nové zákazníky. „Vidíš, tati, stará škola a mládí můžou jít ruku v ruce,“ říkával mi a já byl na něj upřímně pyšný.

Po pár měsících přišel Lukáš s nápadem na zásadní změnu. „Musíme vytvořit něco společného na papíře, půl na půl jako rovnocenní partneři,“ přesvědčoval mě. Věřil jsem mu, byl to přece můj syn. Nechal jsem ho, aby se svým právníkem připravil všechny podklady, a těšil se, že budeme budovat společné impérium.

Leoš (72): Syn chtěl, abych bydlel v jeho luxusní vile. Cítil jsem se tam jako cizinec

Syn mě vyšachoval z podnikání

Když mi Lukáš přinesl tlustou složku dokumentů, zrovna jsem řešil potíže s jedním kamionem. Zeptal jsem se ho, jestli je všechno tak, jak jsme se domluvili. „Jasně, je to jen formalita, všechno jsem zkontroloval,“ ujistil mě. Podepsal jsem papíry tam, kde bylo potřeba, aniž bych studoval desítky stran. Netušil jsem, že jsem právě podepsal svůj konec.

Všechno prasklo o tři měsíce později, když mi u vjezdu do areálu přestala fungovat čipová karta. Lukáš mě s chladným výrazem odvedl do zasedačky a oznámil mi, že podle nových stanov už nejsem ve vedení. „Tati, podepsal jsi dodatek. Teď už rozhoduje správní rada a ty jsi jen menšinový akcionář. Už tě tu v běžném provozu nepotřebujeme,“ řekl bez mrknutí oka. Cítil jsem se, jako by mě někdo polil ledovou vodou – můj syn mě vyhodil z firmy, kterou jsem vybudoval vlastníma rukama.

Týdny jsem nevycházel z domu a nemohl jsem uvěřit té zradě. Nakonec jsem v sobě našel sílu a začal jsem znovu. Založil jsem malou dopravní firmu se dvěma věrnými řidiči a dnes jsem opět svým vlastním pánem, i když bez velkého sídla. Lukáš mi zkoušel volat, ale jeho hovory ignoruji. Naučil jsem se, že krev není vždy zárukou loajality a že v podnikání nelze slepě věřit ani vlastnímu dítěti.

Viktor (45): Můj dospívající syn chtěl zapůsobit na dívku. Když jsem ho uviděl v nemocnici, měl jsem slzy v očích

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].