Leoš (72): Syn chtěl, abych bydlel v jeho luxusní vile. Cítil jsem se tam jako cizinec

Jsem v důchodu a žiju sám v malé garsonce. Když mi před pár týdny zavolal můj syn Tomáš a navrhl, abych se přestěhoval do jeho nového velkého domu se zahradou, srdce mi poskočilo radostí. Souhlasil jsem bez váhání. Je fajn být po letech samoty konečně zase součástí rodiny a blízko vnoučatům.

Michal (58): Syn se ke mně nastěhoval, abychom ušetřili. Postupně ho ale pohltila zvláštní posedlost

Cítil jsem se jako cizinec

Když jsem překročil práh synovy nové vily, připadal jsem si neskutečně malý. Všechno bylo obrovské, bílé a vonělo novotou. Pokoj, který mi ukázali, byl prostorný, ale chladný a cizí. Můj nábytek z garsonky se prý do tohoto interiéru nehodil.

Tomáš mě upozornil, ať nechodím do obýváku, když mají hosty, a snacha Katka mě druhý den ráno požádala, abych byl potichu, protože se děti učí. Nejvíc mě ale zabolelo, když mě vnučky na chodbě pozdravily slovy: „Dobrý den, pane Leoši.“ Copak se takhle mluví s dědečkem?

Každý den jsem se snažil zapadnout do jejich reality. Měnil jsem své zvyky, vstával později a čaj si vařil, až když byli všichni vzhůru, abych nerušil. Cítil jsem se tam jako cizinec. Všude byl luxus, ale chybělo teplo. Začínal jsem chápat, že mám být jen tichý doplněk, kterého si nikdo moc nevšímá. Jednou jsem večer zašel za Tomášem s tím, že bychom se mohli společně podívat na film. Odbyl mě s tím, že má právě důležitý pracovní hovor. A tak jsem ten večer strávil sám ve svém pokoji. Seděl jsem na posteli a přemýšlel.

Zdeňka (74): Syn a dcera čekají, až umřu a budou dědit. Připravila jsem jim překvapení

Útěk zpátky domů

Jedné noci jsem se rozhodl. V tichosti jsem si sbalil věci do těch tří krabic, se kterými jsem přijel, a za svítání jsem si zavolal taxi. Když jsem opět stál přede dveřmi svého starého bytu, cítil jsem obrovskou úlevu.

Soused se na chodbě divil, co tam dělám. „Tady jsem sám sebou. Můžu si uvařit čaj, kdy chci, a nemám pocit, že překážím,“ odpověděl jsem s úsměvem.

Tomáš mi zavolal druhý den. „Proč jsi tak najednou utekl, tati?“ zeptal se s výčitkou v hlase. „Protože ve vašem domě není místo pro lidi,“ odpověděl jsem klidně. „Všechen prostor zabírají jen dekorace.“

Jan (60 let): Celý život jsem dřel, aby synovi nic nechybělo. Teprve dnes chápu, že jsem se mu měl víc věnovat

Selhal jsem jako otec?

Dlouhé dny jsem přemýšlel nad tím, kdy jsme se se synem tak odcizili. Vychovával jsem ho sám, pracoval jsem na dvě směny, abych mu zajistil vše potřebné, ale možná jsem se mu raději měl víc věnovat. Možná jsem ho nenaučil mluvit o citech, protože jsem to sám nikdy neuměl. Možná jsem mu neukázal, co je v životě opravdu důležité. Teď se ke mně ten dospělý muž choval jako k předmětu, který se nehodí do interiéru. Necítil jsem vztek, jen lítost. V jeho domě bylo všechno – moderní vybavení, pohodlí, prostor... jen srdce chybělo.

Postupně jsem se vrátil ke svému starému životu – ranní procházka do pekárny, kde mě prodavačka vítá s úsměvem, čtení novin na lavičce a pokec se starým kamarádem Zdeňkem. „Tak co, jak bylo v tom paláci u syna?“ zeptal se mě jednoho dne napůl žertem. Podíval jsem se na něj a klidně odpověděl: „Víš, skutečný luxus nejsou peníze ani obrovský dům. Je to možnost být sám sebou. A s lidmi, které máš rád, a kteří mají rádi tebe.“

Nevím, jestli se mi Tomáš ještě někdy ozve. Pochopil jsem ale jednu věc – už nikdy nedovolím, aby se mnou někdo zacházel jako s kusem nábytku, který lze jen tak přesouvat.

Richard (66): Syn mi zakázal přijít na jeho oslavu. Já pro něj ale měl důležitý dárek, který jsem mu musel předat

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].