Zdeňka (74): Syn a dcera čekají, až umřu a budou dědit. Připravila jsem jim překvapení

Vše, co jsem dělala – každý víkend v práci, každá radost, kterou jsem si odepřela – bylo pro dobro mých dětí. Zaplatila jsem jim studia, pomohla jsem jim postavit se na vlastní nohy. Myslela jsem si, že když jim dám všechno, získám jejich vděčnost a lásku. Teď sedím u kuchyňského stolu a za zdí slyším jejich šepot. Nestrachují se o mé zdraví, ale o to, co po mně zdědí. Čekají. Myslí si, že to nevím. A já zatím pro ně v tichosti připravuji překvapení.

Marián (70): Rodina si mne ruce při pomyšlení na dědictví. Nikdo ale netuší, komu jsem odkázal majetek

První znepokojivé signály

Vždycky jsem si přála, aby mé děti nepoznaly chudobu, ve které jsem vyrůstala já. Byla jsem si jistá, že investuji do jejich budoucnosti a vychovávám z nich lidi, kteří mi jednou budou oporou. Opakovaly mi, že se o mě postarají, a já jim věřila. Jenže místo toho si zvykly, že se svět točí kolem nich, a já si zvykla, že vždycky dokážu unést víc.

Když se teď na ně dívám, vidím dospělé lidi, kteří se nikdy nenaučili vděčnosti. Vidím jejich pohledy bloudící po nábytku a obrazech v mém domě, jako by si už rozdělovali můj svět.

Poprvé jsem si to uvědomila, když syn během nedělního oběda jakoby mimochodem prohodil, jestli bych nechtěla prodat chalupu, když tam stejně nejezdím. Dcera hned dodala, že by se jí peníze hodily na rekonstrukci bytu. Jejich rozhovor postrádal jakoukoliv vřelost, připomínal spíše obchodní jednání. Od té doby se mě vyptávají na účty, pojistky a majetek. Mluví se mnou tónem úředníků, ne dětí.

Adéla (65): Zadlužila jsem se, aby se děti měly dobře. Nakonec jsem zůstala sama, bez peněz a jejich vděčnosti

Dětem jde jenom o peníze

Jednoho dne, když syn s dcerou byli u mě na návštěvě, mysleli si, že je v kuchyni neslyším. „Musíme ji přesvědčit, aby nám dala plnou moc,“ říkal syn. „Buď v klidu, vždyť nám vždy ve všem ustoupila,“ odpověděla dcera. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Tehdy jsem si uvědomila, že mě vnímají jako překážku, ne jako matku.

Té noci jsem nemohla spát. Ležela jsem potmě a přemýšlela nad tím, co všechno o mě říkali. Nejvíc mě zasáhlo to, že syn si myslí, že už nebudu dlouho žít. Řekl to bez jakýchkoli emocí. Rozbrečela jsem se. Ale pak pláč ustal a zůstalo jen chladné, klidné odhodlání. Uvědomila jsem si, že pokud to dovolím, všechno dopadne přesně tak, jak chtějí. A já jsem ještě nebyla připravena odejít. Tehdy se v mé hlavě zrodil plán.

Další den jsem začala hrát svou roli. Vstávala jsem později, pohybovala jsem se pomaleji a předstírala únavu a zapomnětlivost. Dcera mi s falešnou starostí říkala, jak špatně vypadám, zatímco syn mi nosil k podpisu další a další dokumenty. Vždy jsem ho odbyla s tím, že mě bolí hlava nebo že na to nemám sílu. Ve skutečnosti jsem však byla ostražitější než kdy jindy. Zatímco si mysleli, že slábnu, potají jsem navštěvovala notáře a banku. Chalupu jsem prodala a peníze uložila na účet, ke kterému měl přístup jen můj právník. Oni čekali na můj konec, já jsem trpělivě připravovala své překvapení.

Alena (68): Děti si mě přehazují jako horký brambor. Evidentně jsem jim na obtíž

Nadešla chvíle pravdy

Pozvala jsem je k sobě na nedělní oběd. Posadila jsem se ke stolu, upravená a klidná. „Chtěla jsem s vámi mluvit o budoucnosti,“ začala jsem. Okamžitě se jim rozzářily oči. „To je dobře, mami. My jsme také chtěli všechno uspořádat,“ řekl syn a z tašky vytáhl desky s papíry. Jemně jsem se usmála. „A právě proto jsem už všechno zařídila,“ pronesla jsem klidně.

Jejich úsměvy ztuhly. „Myslíte, že jsem unavená? Že mám problémy s pamětí? Ano, to jsem říkala. A jsem ráda, že jsem to říkala,“ zvedla jsem ruku, protože chtěli něco namítat. „Díky tomu jsem mohla vidět, co si o mně myslíte doopravdy... a co máte v plánu.“ Položila jsem na stůl obálku. „Tady jsou kopie papírů, které mi připravil právník. A teď můžete jít,“ vybídla jsem je.

Od toho dne uplynulo několik týdnů a moje děti se vůbec neozvaly. Asi nemají důvod. Dům po mé smrti připadne nadaci, která se stará o opuštěné seniory. Pozemek už dávno patří mé staré přítelkyni, která se o mě starala, když jsem měla zápal plic. Dětem nezůstalo nic. Jen vnučce jsem nechala staré piano po mé matce. Ona jediná si k němu občas sedla a hrála.

Syna a dceru možná překvapí, že po mně nic nezbylo. Ale pravda je taková, že to nejcennější jsem jim dala už dávno – lásku, domov, bezpečí a šanci na dobrý život. Jenže oni to vyměnili za chamtivost a netrpělivost.

Další příběhy ze života →

Roman (72): Vychoval jsem bezcitné a chamtivé stvůry. Kdyby moje děti mohly, sebraly by mi úplně všechno

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].