Alena (68): Děti si mě přehazují jako horký brambor. Evidentně jsem jim na obtíž

To jsem se dočkala situace. Vůbec jsem nebyla připravená na to, že bych jednou mohla být osamělá. Měla jsem za to, že mám tři děti, a jednou budu součástí velké rodiny.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (46): Táta je na mně po mámině smrti závislý. Skáču kolem něj, pořád mi volá a už je mi to na obtíž

Těžký život jsem zvládla se ctí

Po revoluci jsme začali s manželem podnikat. Měli jsme autoservis. Já se starala o účetnictví a administrativu. Manžel pracoval na dílně. Docela slušně nás to živilo. S dětmi nám pomáhala moje matka. Ale zvládali jsme vše. Práci i péči o syny. Výlety, dovolené i zájmové kroužky. Všeho se jim dostávalo.

Synové nechtěli studovat, a tak dva mají jen učební obor a jeden maturitu. Všichni podnikají. Dlouho neměli žádnou stálou partnerku, až jsme se s manželem strachovali, aby nepropásli správný čas na založení rodiny. „Moc neotálejte, ať nejsou všechny kvalitní holky rozebrané,“ smál se pokaždé otec.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (31): Práci jsem obětoval všechno. Pak jsem pochopil, že jsem jenom jedno kolečko v soukolí

Konečně máme vnoučata

Manžel před deseti lety zemřel. Vnoučat se nedočkal. Naštěstí se synové těsně před čtyřicítkou oženili a začali plodit potomky. Jenže já vidím, jak o mě nemají zájem. Celý jejich dospělý život jsem to já, kdo jim telefonuje, abychom byli v kontaktu. Jsem to já, kdo je zve na obědy, abychom se viděli osobně. Z jejich strany větší zájem o mou osobu nevnímám.

Modlila jsem se, aby si našli slečny, se kterými to klapne, a doufala jsem, že to budou právě ony, které mě začlení do jejich rodin. I v tomto jsem se spletla. Ač manželky svých synů oslovuji zdrobnělinou, nabízím jim pomoc v domácnosti, dávám jim drahé dárky k narozeninám, je to marné. Mají svůj svět a já mohu jen na návštěvu.

Mohlo by Vás zajímat:

Antonie (93): S nelibostí sleduji, jak můj zeť komanduje svou dospělou dceru. Netuší ale, že mu udělám čáru přes rozpočet

Vnoučata nevidím tak často, jak bych si přála

Když chci vidět vnoučata, musím nasednout na vlak a za vnoučaty si dojet. Synové bydlí ve městech vzdálených asi sto kilometrů od rodného města. Když jsem na návštěvě u jednoho, slyším: „Mami, a příště je na řadě brácha. Máme systém, jo? Pěkně nás musíš střídat.“

Ale jedno je jasné. Moji synové si mě přehazují jako horký brambor. Ani jeden mi nikdy nenabídl, že bych mohla přijet na delší dobu, než je jedno odpoledne. Nikdy mi nenabídli, že by mě na návštěvu přivezli autem nebo že by dokonce přijeli oni. Skoro v sedmdesáti se kodrcám dopravním prostředkem za svou rodinou. Je mi z toho smutno, a bere mi to sílu do života.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (30): Jako masérka se občas setkávám s nemístnými návrhy. Opravdu si chlapi myslí, že si mohou koupit všechno?