Marta (46): Táta je na mně po mámině smrti závislý. Skáču kolem něj, pořád mi volá a už je mi to na obtíž

Ztráta maminky nás zasáhla všechny. Byla to skvělá žena, která vždy všechno zvládala a táta si na její péči velmi zvykl. Její servis bral tak samozřejmě, že jsem si i v duchu říkala, že by byl bez ní úplně ztracený. A také, že nakonec opravdu je. Máma měla pod palcem celou domácnost a on se jen vezl.

Mohlo by Vás zajímat:

Týna (33): Táta se po mámině smrti začal chovat divně. Když jsem zjistila proč, byla jsem v šoku

Mám najednou tři děti

Přiznám se, že od maminčiny smrti jedu jako stroj a vlastně jsem neměla čas na pořádné truchlení. Občas mám pocit, že mě to dožene, že se zhroutím, protože je toho na mě moc. Starost o rodinu, dvě děti, a navíc o tátu, který vyžaduje péči jako třetí dítě.

Maminka pro něj byla celý svět, a najednou je úplně bezradný. Přestalo ho bavit chodit ven, neví, jak se vaří brambory nebo zapíná pračka. O to víc se teď upnul na mě. Já jsem jediná, kdo ho může zachránit a nenechat padnout úplně na dno.

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (66): Můj syn si myslí, že po smrti manžela potřebuji péči. Zjistila jsem, že tím řeší svůj smutek

Jsem tátova sekretářka i hospodyně

Táta mi volá i několikrát denně. A nezajímá ho přitom, kde zrovna jsem, co dělám, jestli mám zrovna poradu nebo běžím s dětmi na kroužek. Někdy je to důležité. Nahlásí mi seznam věcí, které chce koupit. Jindy si chce jen povídat nebo si potřebuje postěžovat na počasí, politiku nebo hlučného souseda. Někdy potřebuje pomoct se zaplacením složenek či s ovladačem na televizi.

„Ta bedna si dělá, co chce. Přijedeš? Musím vidět zprávy i svůj seriál...,“ slyšela jsem v telefonu v den, kdy jsem měla v práci uzávěrku. Byla jsem vynervovaná, navíc mě po práci čekaly další povinnosti. Jízda za tátou přes celou Prahu se mi vůbec nehodila. Beztak to bude jen nějaká prkotina a má to opět jako záminku, aby mě k sobě dostal. Aby nebyl osamělý a abych mu dělala nějakou dobu zábavu. Nakonec jsem slíbila, že přijedu a zachráním ho.

Když mu náhodou nezvednu telefon, zkouší to znovu a znovu. A pak mi to vyčte: „Když už nemám nikoho, myslel jsem, že aspoň ty mě nenecháš ve štychu.“

Přitom za ním jezdím skoro obden. Nakoupím, uklidím, uvařím a vyslechnu všechny jeho starosti a nářky. Kolikrát ho ani nevnímám. Hlavou mi totiž běží spousta myšlenek na to, co vše mě čeká po návratu domů. Úkoly s dětmi, další úklid a vaření... A pak padám vyčerpaná do postele.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (27): Po otcově smrti jsem zjistil, že mám nevlastního bratra. Ten má také získat dědictví, cítím se šíleně podvedený

Mám tátu ráda, ale občas už nemůžu

Chápu, že mu chybí máma, chybí i mně. A jak! Ale jemu vůbec nedochází, že mám vlastní rodinu, práci, povinnosti. A že není nemocný a nemohoucí, že by spoustu věcí zvládl zastat sám. Jenže nechce. A ještě je nepříjemný. Jako kdyby to byla moje vina. Vrací se mi to v podobě podrážděnosti a výčitek. Kolikrát je mi do breku a nejraději bych mu řekla, že jsem jeho milující dcera, ale ne služka. A že péče o něj je mi často na obtíž a nemůžu přiběhnout vždy, když si pískne. Ale udusím to v sobě.

„Musím být silná,“ říkám si pořád. Ale někdy jen sedím v autě a brečím. Manžel se mi naštěstí snaží být oporou, a pokud může, dost věcí zvládne obstarat. Ale vím, že tenhle kolotoč se nedá dlouhodobě zvládnout.

Mohlo by Vás zajímat:

Táňa (56): Když můj manžel zemřel, rodina si myslela, že jsem také mrtvá. Nejraději by mě pochovali spolu s ním

Doufám, že táta ještě najde smysl života

Vím, že postarat se o tátu je má povinnost, a občas mám výčitky, že nejsem dobrá dcera, nedělám dost a nedokážu mu vrátit lásku a obětavost, kterou mi v dětství s mámou věnovali. Ale nejsem stroj, jsem taky máma a manželka a nedokážu být stoprocentní na všech frontách.

Pořád doufám, že čas pomůže. Že táta ještě dostane chuť žít. Bude chodit víc mezi lidi a nechá mě vydechnout. Protože až se jednoho krásného dne zhroutím, nevím, kdo se o všechny postará.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (26): Táta odešel od mámy, když bojovala s rakovinou. Ona mu nakonec odpustila, ale já to nedokážu