Facebook
Instagram
Paní Táňa je zklamaná z chování svých blízkých. Ti jí naznačují, že po smrti manžela skončil i její život. Ona s tím však nesouhlasí.
Ztratila jsem trpělivost s lidmi v mém okolí! Když byl můj Zdeněk nemocný, prošla jsem peklem. Teď, po jeho smrti, se příbuzní buď snaží ze mě vymáčknout peníze, nebo za každou cenu trvají na tom, že můj život skončil. Nedovolím to!
Manžel bojoval s nemocí dlouho
Na ten okamžik, kdy jsem slyšela Zdeňkovu diagnózu, nikdy nezapomenu. Seděli jsme v ordinaci a on právě podstoupil sérii specializovaných testů. Rakovina tlustého střeva s metastázami - znělo to jako nejhorší možný scénář! Celý můj život se zhroutil jako domeček z karet! Následující týdny byly ty nejtěžší, jaké jsem kdy zažila.
Spolu s manželem jsme byli vědomi, co nás čeká, i když jsme o tom nehovořili přímo. Cítila jsem povinnost podporovat Zdeňka a pomáhat mu v boji s nemocí. Jen jsem hluboko uvnitř nevěřila v úspěch. Můj životní partner, živý a atraktivní muž, se den za dnem vytrácel.
Krátce před smrtí mi chtěl říct něco důležitého. "Když už tady nebudu, chci, abys začala žít znovu. Podívej se, co se stalo mně. Nikdy nevíme, kdy přijde náš čas! Neztrácej čas truchlením!" řekl a díval se na mě opravdu intenzivně. "Budeš v pořádku! Podle toho, co říkají lékaři, se tvé výsledky zlepšují," řekla jsem, ale oba jsme věděli, že je jen moje přání.
Po pohřbu jsem byla ve strašném stavu. Rozhodla jsem se vzít si volno a strávila jsem pár dní doma. Smutek mi rval srdce, ale někde hluboko uvnitř jsem cítila určité ulehčení, že se Zdeněk konečně zbavil utrpení. V hlavě mi pořád zněla jeho slova. Bylo těžké s ním nesouhlasit! Přece nikdy nevíme, kdy přijde ten den...
Měla bych sedět a truchlit?
Když jsem za manželem ještě chodila do nemocnice, všimla jsem si, že na jiných odděleních leží mnoho těžce nemocných lidí, kteří ještě nepřekročili ani čtyřicítku! Neustále jsem přemýšlela nad tím, jak je život křehký. Rozhodla jsem se respektovat manželovo přání. Cítila jsem, že to přišlo přímo ze srdce. Brzy jsem si však uvědomila, že moje rodina a přátelé měli úplně jinou představu o tom, jak bych měla fungovat jako vdova.
Týden po Zdeňkově pohřbu jsem potkala svou sestru. "Proč nemáš na sobě černé oblečení?" zeptala se vyčítavě. "Vážně to má význam?" odpověděla jsem otázkou. "Jak to? Měla bys po smrti svého manžela truchlit, nemyslíš?" pronesla překvapeně. "Černé oblečení mi ho nevrátí!" vyštěkla jsem.
Sestra se nechtěla hádat, a tak ustoupila. Jak se ukázalo, nejen ona si myslela, že bych se měla oblékat smutečně. Pár dní poté jsem se chystala na nákupy a narazila na sousedku. Ta se mě zeptala, jestli jdu manželovi na hrob. "Byla jsem včera," odpověděla jsem s povzdechem. "Plánuji jít do obchodního centra." Zajímalo ji, jestli si jdu koupit něco černého, protože jsem na sobě měla výraznou halenku a světlemodrý kabát.
"Černé se teď vyhýbám," vysvětlila jsem jí. Vypadala překvapeně. A mě překvapilo její překvapení! Přece žijeme v 21. století, navíc ve velkém městě! Takové věci už na nikoho neudělají dojem...
Dcera to vidí jinak než já
Nejvíce mě zranil postoj mé dcery. Narodila se docela pozdě a možná jsme ji trochu rozmazlili. Dokončila studia, získala skvělou práci a před rokem se vdala. Můj zeť vlastní firmu, ale stále měli pocit, že nemají dost peněz. Odložili plány na rozšíření rodiny na později a celé dny trávili v práci. Bylo pro mě těžké přijmout, že pro mé dítě jsou peníze nejdůležitější.
Nepřekvapilo mě, že má na mě málo času. Neviděla jsem ji ani dlouho po pohřbu. Pak mě ale přeci jenom navštívila. "Co je nového?" zeptala se mezi dveřmi. "Nic zvláštního..." odpověděla jsem neochotně. "Táta měl pojištění, že jo?" změnila náhle téma. "Dostaneš hezkou sumu!"
Ztuhla jsem! To mě ani nenapadlo. Bylo ale vidět, že ona nad tím už přemýšlela. "Asi máš pravdu, ale ještě jsem se tím nezabývala. Nemám ponětí, o jakou sumu jde," nadhodila jsem. "Je to hodně peněz, už jsem to spočítala!" překvapila mě.
"Táta je navždy pryč. Už jsi zapomněla?" vykřikla jsem a zadržovala slzy. "Nemůžeme změnit minulost. Musíme jít dál," prohlásila. "Co vlastně chceš? Co ti chybí? Určitě ne peníze..." zeptala jsem se a začala přemýšlet nad tím, jestli jsem opravdu vychovala své jediné dítě tak špatně. "Můj muž uvažuje o investování do podnikání. Ty peníze určitě nepotřebuješ, že ne?" zamumlala trochu rozpačitě.
Byli jako hyeny
Pochopila jsem důvod její návštěvy. Nešlo o to, aby mě utěšila po Zdeňkově smrti nebo podpořila. Moje jediné dítě přišlo jenom kvůli penězům! Myslela si, že když truchlím, snadno je ze mě dostane. "Nech mě být. Jsem vyčerpaná!" řekla jsem. Zdálo se, že si uvědomila, že šla příliš daleko, proto rychle odešla. Jakmile jsem byla sama, slzy se mi valily z očí. "Díky bohu, že tohle nevidíš!" pomyslela jsem na svého zesnulého manžela.
Jenže ty peníze, které měly přijít po jeho smrti, také vzbudily zájem mé sestry. "Jistě se ti budou hodit, až odejdeš do důchodu. Víš, je to jako pojistka do budoucna!" poznamenala, když mě přišla navštívit. "Ale mně ještě není ani šedesát!" cítila jsem se trochu uražená jejími slovy. "Přesně tak! Ve tvém věku už asi nemáš v plánu se vdát. Brzy půjdeš do důchodu a vnoučata na sebe jistě nenechají dlouho čekat," poznamenala.
"Jak si můžeš být tak jistá?! Možná potkám nějakého slušného chlapa," odvětila jsem. "Co blázníš? Právě jsi pochovala svého manžela!" vytkla mi. "Ale já jsem stále tady a žiju!" vykřikla jsem vášnivě. Byla jsem najednou nesmírně unavená z toho všeho! Nejprve jsem prošla peklem, když byl Zdeněk nemocný. A teď? Moje vlastní rodina se buď snažila ze mě vymáčknout peníze, nebo trvala za každou cenu na tom, že můj život skončil.
Potřebovala jsem pauzu, ale nikomu jsem o tom neřekla. Podařilo se mi získat pár dnů volna. Rozhodla jsem se jet na hory. S manželem jsme hned po svatbě vyrazili do jednoho malého penzionu a mám na ty dny moc hezké vzpomínky. Chtěli jsme si to zopakovat krátce před tím, než onemocněl, ale osud naše plány překazil.
Začala jsem nový život
Když jsem dorazila do penzionu, okamžitě se mi v hlavě vyrojily vzpomínky. Sedla jsem si k baru a objednala si sklenici vína. Po další sklence jsem cítila, že mi slzy stékají po tváři. Spěšně jsem si je setřela a doufala, že si toho nikdo nevšimne. "Je všechno v pořádku?" uslyšela jsem vedle sebe hlas. Otočila jsem hlavu a uviděla šedovlasého, přátelského muže. "Ano, všechno je v pořádku," odpověděla jsem tiše. Cítila jsem se trochu trapně. "Pokud chcete mluvit, rád vás vyslechnu. Konverzace někdy může pomoci," řekl s příjemným úsměvem. "Mohu si k vám přisednout?"
"Jste tady sama?" překvapil mě otázkou. "Jsem majitel tohoto penzionu," dodal pobaveně. Když jsem přijela, neviděla jsem ho. Zřejmě se o mě postaral jeden z jeho zaměstnanců. "Jmenuji se Miroslav," představil se.
Povídali jsme si asi dvě hodiny. Ukázalo se, že je mu šedesát let, i když vypadá mlaději. Je vdovec a jeho děti se rozprchly po celém světě. Provozuje penzion, který postavil společně se svou ženou před mnoha lety. Byl to mimořádně příjemný večer. Je mnohem snazší otevřít se někomu, koho jsem téměř neznala. Obzvláště po tom, co jsem nedávno zažila se svojí sestrou a dcerou.
"Možná si zase popovídáme zítra večer?" navrhl Miroslav, když jsem se rozhodla jít spát. Souhlasila jsem bez váhání. "Jsem moc rád. Večer jsem vždy sám," dodal smutně. Během mého pobytu jsem Miroslavem mluvila často a skvěle jsme si rozuměli. Můj manžel bude navždy v mém srdci. Nicméně jsem si uvědomila, že musím jít dál, protože život prostě jde dál. Jsem si jistá, že na mě ještě čeká spousta úžasných okamžiků. "Vrátíš se někdy?" zeptal se Miroslav, když jsme se loučili. "Tentokrát soukromě, jako moje návštěva..." zašeptal. "Dříve, než si myslíš!" usmála jsem se na něj...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
