Facebook
Instagram
Paní Ludmila před časem ztratila manžela. Dlouho žila vzpomínkami na společná léta a nikoho dalšího nehledala. Pak si jednoho dne vzpomněla na chlapce, který ji políbil jako první...
Můj manžel Kamil byl vždy tak plný života a energie, že jsme se nikdy nestihli bavit o plánech na stáří. Když mi ho před pěti lety vzala rakovina, bylo to tak náhlé a šokující, že jsem tomu ještě několik dní nedokázala uvěřit. Trvalo dlouho, než jsem přijala fakt, že tady prostě není...
Přišla jsem o manžela
Po Kamilově smrti jsem byla jako tělo bez duše. Byl to člověk, se kterým jsem chtěla založit rodinu, pak pomalu stárnout a být s ním až do konce. Netušila jsem, že jeho konec přijde tak brzy. Ale bylo nutné jít dál, protože naše tři děti přišly o tatínka, ale ne o maminku.
Normálně jsem chodila do práce, odpoledne pečovala o domácnost a učila se s dětmi. A když šly večer spát, tiše jsem brečela v prázdné ložnici. Po několika letech mi kamarádky začaly naznačovat, že jsem ještě příliš mladá na to, abych byla sama.
Byla jsem vdova, padesátnice a se třemi dětmi. Kdo by tak o mě mohl stát? Ale kámošky si nedaly říct a tu a tam zmiňovaly, že i když jsem ztratila lásku svého života, neměl by to být konec. A čím víc o tom mluvily, tím víc jsem se nořila do minulosti. Vzpomínala jsem na to, co všechno pro mě Kamil znamenal. S tím opravdu nemohl soupeřit žádný muž, kterého jsem znala, nebo mi ho kámošky chtěly dohodit.
Vzpomněla jsem si na svou první lásku
Došlo mi, že i když Kamil byl moje životní láska, první pusu mi dal někdo jiný. Jmenoval se Jaroslav a dnes by mu bylo kolem 55 let. Vyrůstali jsme v paneláku a trávili spolu spoustu času. Byli jsme oba vlastně ještě děti, nevinní a plní radosti ze života.
Chodili jsme na procházky, drželi se za ruce a snili o společné budoucnosti. I když se říká, že na první pusu se nezapomíná, život s Kamilem ji zastínil.
Jednou večer, když šly děti spát, jsem si otevřela láhev vína a vzpomínala, jak to bylo s Jardou. A plně se mi vybavily vzpomínky na první pusu, která mě tehdy naplnila vzrušením a nekonečným štěstím. Každý okamžik strávený s ním byl plný radosti a něhy. Moje první láska mi otevřela srdce a ukázala mi, co to znamená milovat a být milována...
Mám vyhledat svou první lásku?
Ten večer jsem po dlouhé době opět brečela. Ale ne smutkem, nýbrž z jakési nostalgie a radosti, že mám tak hezké vzpomínky na dobu, kdy mi bylo čtrnáct. Jardu jsem znala řadu let, ale chození nám vydrželo asi pět měsíců. Pak se jeho rodiče rozvedli a on se musel odstěhovat. Přestože jsme si psali, po nějaké době vztah na dálku přestal fungovat. Byli jsme moc mladí a moc daleko od sebe...
A jak jsem tak seděla a vzpomínala, napadlo mě, co dnes asi Jarda dělá. Je ženatý? Má rodinu? Nevím, jestli se mé myšlenky ubíraly po dobré cestě, ale najednou se mi po něm zastesklo. Od té doby přemýšlím, jestli je správné vyhledat ho. Určitě má svůj vlastní život. Ale co kdyby se v něm mohlo najít místo i pro mě?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
