Facebook
Instagram
Klára se snaží ustát vztah na dálku, ale je to pro ni náročné. Myslela si, že na to vyzraje systematicky. Vytvořila si plán, jak budou s přítelem komunikovat. Nicméně se objevují stále nové překážky a komunikace vázne.
Michal (38) dostal pracovní příležitost, která se neodmítá. Rok odloučení se nám po pěti letech vztahu zdál jako něco, co bychom měli zvládnout. Vymysleli jsme to tak, že si budeme co nejčastěji volat. Jenže hlavní úskalí jsme poznali až časem.
Když dostal Michal pracovní nabídku, tajně jsem brečela
Rok v Americe byl pro mého přítele splněným snem. Ve svém oboru měl šanci se posunout dál a já mu to moc přála. Nejraději bych jela s ním, ale také jsem měla rozjetou kariéru, ze které nebylo radno vystoupit. Už bych se nemusela dostat zpět na tak dobrou pozici. Proplakala jsem noc, ale pak Michala podpořila.
Vymysleli jsme celkem čtyři společné návštěvy a harmonogram, kdy a jak často si budeme volat. Věřila jsem, že se známe natolik dobře, že rok uteče jako voda a my se zase šťastně shledáme. Slíbili jsme si, že pak začneme řešit nový byt a svatbu, abychom se měli na co těšit.
Když Michal odjel, zaměřili jsme se oba na práci. Měsíce ubíhaly, plnili jsme náš harmonogram a všechno se zdálo být v pohodě. Pak jsem poznala, že se Michal trochu mění. Aby ne, na rozdíl ode mě měl mnoho nových vjemů. Já trčela pořád na témže místě. A v tom byl asi kámen úrazu.
Měla jsem pocit, že ho nepoznávám
Někdy se nám stávalo, že jsme se nepochopili a on mi pak musel dlouze vysvětlovat, co tím myslel. Nejhorší byla psaná forma, do které jsem si dosazovala domnělý tón. Michal přitom stejnou větu myslel úplně jinak. Urážela jsem se, komunikace vázla a najednou tu vznikaly nepříjemné otázky a odpovědi. „Jsme v pohodě? Mám pocit, že tě nějak štvu?“ nadhodila jsem jednou. „Neštveš, jedeme podle harmonogramu, tak co ještě chceš,“ odvětil.
V podivné náladě jsme se konečně viděli, přijela jsem na návštěvu. Konečně jsem zažila prostředí, ve kterém Michal žije, a popadla mě žárlivost a frustrace. Usmyslela jsem si, že se tam má Michal mnohem lépe než doma. A že se mu nebude chtít zpátky.
Poznala jsem mnoho jeho nových kamarádů a snažila se chovat přátelsky. Ve skutečnosti jsem byla smutná, jako bych Michalovi neměla co nabídnout. Noc před odjezdem jsem byla nepříjemná a loučili jsme se opět v podivné náladě. Na letišti jsem neudržela slzy a házela vinu na přítele.
Po půl roce si nejsem jistá, jestli spolu zůstaneme
Michal měl přijet na plánovanou návštěvu k nám, ale sešlo z ní kvůli nemoci. Zdá se tedy, že se uvidíme až za pár měsíců. V pudu sebezáchovy jsem začala být víc společenská. Když jsem totiž měla moc času na přemýšlení, docházela jsem k novým závěrům ohledně našeho vztahu, kterému se příliš přizpůsobuji a jsem na něm možná závislá.
Poznávám nové lidi a s Michalem si voláme jen zřídka, zřejmě zažíváme krizi. Naše hovory jsou ale neupřímné, Michal se bojí, že začnu plakat nebo nadávat. Už ani nevím, jestli se na něj těším. Měli bychom se sejít „na půl cesty“ a udělat si dovolenou u moře, ale já z toho mám strach.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
