Facebook
Instagram
Karolíniným osudovým mužem byl Janek. Znali se prakticky od narození a v patnácti letech spolu začali chodit. Když ale bylo oběma dvacet, Janek bez rozloučení zmizel.
S Jankem, který je stejně starý jako já, jsme se znali od malička. Naše mamky rodily ve stejný den v téže nemocnici a staly se z nich kamarádky. I my k sobě měli blízko. Náš vztah se v průběhu let neustále měnil. Z dětí, které si spolu hrály na písku, se v patnácti letech stali dva lidé, kteří se do sebe zamilovali.
Moje velká láska se ze dne na den vypařila
Láska mezi námi byla pravděpodobně vždycky. Na povrch se ale vynořila až v pubertě. Znali jsme se velmi důvěrně, tudíž byla velká šance, že nám vztah vydrží. Chodili jsme spolu pět let, než Janek zmizel. Ze dne na den jako by se po něm slehla zem. Stejně jako já ho nemohla nikde sehnat, ani mamka neměla žádné informace o své kamarádce.
,,Oni se snad vypařili,“ divila se. Zatímco mamka to brala celkem sportovně, mně pukalo srdce žalem. ,,Jak mi to mohl udělat? Odejít a nic neříct?“ nemohla jsem tou uvěřit. Byt, kde se svojí mamkou bydleli, byl prázdný. Telefony byly hluché. Zanevřela jsem na muže. Od Janka jsem to brala jako podraz první třídy.
Nebylo pro mě lehké normálně žít. Na ulici jsem se stále rozhlížela a doufala, že Janka někde spatřím. Někdy jsem běžela k cizímu muži, který vypadal jako on. Vždy to skončilo omluvou. ,,Promiňte, já si vás s někým spletla,“ koktávala jsem. Po několika dalších letech, kdy se mi Janek neozval, jsem se rozhodla, že musím jít dál. Využila jsem toho, že se o mě delší čas snažil jiný muž.
Stále jsem na něj podvědomě čekala
Vlastimil byl sice jiný než Janek, ale byl hodný. Měl mě rád a moc toužil patřit do mého života. Nakonec jsem ho k sobě pustila a doufala, že mi pomůže zapomenout. Několik let se to možná i dařilo. Narodily se nám dvě děti, které zaplnily část prázdného místa v mém srdci. I když jsem Janka chtěla ze svého života vymazat, nešlo to.
Čas plynul a já se postupně smiřovala s tím, že Jankovy krásné oči už nikdy neuvidím. Vedli jsme s Vlastou spokojený život. Nic mi nechybělo. Vlastimil byl skvělý partner, děti se těšily dobrému zdraví a o peníze jsme neměli nouzi. Přesto to nebylo ono. Manžel se mě jednou dokonce zeptal, na koho pořád čekám.
Neměla jsem v plánu se mu se svojí dávnou láskou svěřovat. Lhaní byla lepší volba. Byl ten poslední, komu bych chtěla ublížit. Ve chvíli, kdy jsem na Janka téměř zapomněla a užívala si svůj život, se náhle zjevil. Potkala jsem ho v parku, kam jsem chodila venčit našeho psíka. Zaslechla jsem za zády povědomý hlas.
Objevil se po třiceti letech a já nevím co dělat
,,Kájo!“ ozvalo se a já se otočila. Stál tam Janek. Byl stále tak pohledný jako před lety. Přišel ke mně blíž. ,,Jsi stále tak krásná,“ řekl a pohladil mě po tváři. ,,Kde jsi byl?“ tázala jsem se zcela zmatená, ale to už mě něžně políbil. ,,Máš čas zajít na čaj?“ zeptal se nesměle. ,,Nemůžeš si sem jen tak přijít a něco chtít,“ dala jsem najevo svoji zlobu. ,,Já vím. Musím ti toho tolik říct. Dej mi šanci,“ prosil a já věděla, že jsem v průšvihu.
Postupně se dozvídám, co se tehdy stalo. Jeho matka vážně onemocněla a odjeli společně za hranice za lepší léčbou. Janek po mně dnes žádá, abychom začali tam, kde jsme skončili. On je sám, nemá rodinu. Já se ocitla na rozcestí. Tak dlouho jsem na něj čekala, až se ukázal. Ale copak teď mohu jen tak odejít?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
