Marie (60): Mám vzdělanou a úspěšnou dceru. Jen si nemůžu zvyknout na život bez ní

Je mi šedesát let, ale cítím se, jako by mi bylo sto. Možná proto, že jsem celý život dřela, aby mé dceři Žofii nic nechybělo. Neměla jsem přátele, neměla jsem partnera, neměla jsem ani čas přemýšlet o tom, co vlastně chci. Každé moje rozhodnutí, každá utracená koruna, každá probděná noc – vše se točilo kolem dcery.

Tereza (42): Dcera se rozhodla, že nežijeme dost zdravě a vyházela nám všechno jídlo. Tím ale překročila hranice

Dceru jsem vždy podporovala

Když byla nemocná, seděla jsem u její postele. Odřekla jsem si nový kabát, abych jí koupila tenisky. V práci jsem brala přesčasy, aby mohla jet na letní tábor. „Ty jsi ta nejlepší máma na světě,“ opakovala tehdy a objímala mě.

Vyrostla z ní chytrá, krásná a ambiciózní dívka. Výborně se učila, získala stipendium, a pak... dostala zajímavou nabídku ze zahraničí. Sen každé matky. „Uspěla,“ říkali sousedé. A já, pyšná jako páv, přikyvovala jsem a opakovala všem, že moje dcera udělá kariéru. Ale když mě v den odjezdu objala a v očích měla víc vzrušení než stesku, bylo mi smutno.

„Mami, je to jen na rok, uvidíš, rychle to uteče,“ řekla lehce, jako by mluvila o dovolené. Usmívala jsem se a mávala jí z nástupiště, ale cítila jsem, že mám v sobě díru jako svět. Co teď budu dělat? Náš byt se mi najednou zdál až příliš velký.

Jana (49): Dcera za námi přijela na víkend. Ubytovali jsme ji na gauči a ona nám práskla dveřmi

Chybí mi moje dcera

Rána pro mě byla nejtěžší. Dřív jsem vždy slyšela její kroky, zvuk otevírané lednice a netrpělivou otázku: „Mami, udělala jsi mi svačinu?“ Teď mě budilo ticho. Měla jsem sice možnost déle spát, už mě nikdo nepotřeboval, ale to množství volného času mě tížilo jako kámen.

Volala jsem jí každý den, abych slyšela její hlas. „Mami, nemám moc času, jdu na schůzku,“ odbyla mě obvykle. Odložila jsem telefon a cítila zklamání. Ptala jsem se sama sebe, jestli to náhodou nepřeháním. Co když se příliš vnucuji? Možná bych jí měla dát prostor. Vždyť je normální, že mladí mají svůj život a matky zůstávají v pozadí.

Když se blížily Vánoce, představovala jsem si Žofii u stolu, jak si si povídáme a máme hezky vyzdobený byt. Jenže když jsem jí zavolala, řekla, že nepřijede. Prý toho má v práci hodně. Když jsem položila telefon, po tvářích mi stékaly slzy. Uklidňovala jsem se, že nemůžu být sobec. Má právo žít svůj život. Jenže mi to stejně moc nepomáhalo.

Jana (49): Nemohu se smířit s tím, že dcera nechce děti. Dokonce šla i tajně na potrat

Dcera na mě zapomněla

Jednoho večera, když jsem nemohla usnout, bezmyšlenkovitě jsem brouzdala po internetu. Podívala jsem se také na Žofiin profil na sociální síti. Měla tam nové fotografie. Stála mezi usměvavými lidmi a v ruce držela skleničku. Dívala se do objektivu tak radostně, jako by celý svět patřil jí. Ptala jsem se sama sebe: proč má čas na mejdany, ale ne na mě?

„Vzpomínáš si ještě vůbec, že máš matku?“ zeptala jsem se, když jsme o několik dní později spolu volaly. V telefonu nastalo ticho. „Mami, nemůžu žít jen pro tebe,“ řekla po chvíli chladně.

Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Pochopila jsem, že všechny roky věnované jí na úkor mého vlastního života mi nedaly to, po čem jsem toužila nejvíc – blízkost. Žofie byla daleko, měla přátele a nový život. Já zůstala se samotou, které jsem nedokázala dát jiný název než zrada.

Pak už nic nebylo jako dřív. Jako stín jsem se ploužila bytem, kde mi každý kout připomínal Žofii. V jejím pokoji stále ležela šála, kterou si nevzala. Zvedala jsem ji a tiskla k tváři, jako bych mohla ještě cítit její přítomnost. V noci jsem nespala. Hleděla jsem do stropu a plakala. Myšlenka, že jsem jí věnovala celý život a teď už nemám nic, mě pořád trápila.

Helena (64): Dcera mi řekla, že po šedesátce můj život už skončil. Šeredně se plete, půjdu si užít dovolenou v Řecku

Cítila jsem se osaměle

Neměla jsem přátele ani žádné zájmy, nehledala jsem lásku. Všechno bylo podřízeno jednomu cíli – vychovat dceru. A když byl cíl dosažen, zůstala jsem s prázdnotou, kterou jsem nedokázala naplnit. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala jsem jí. Hlas se mi třásl, ale věděla jsem, že to musím říct. „Zlatíčko, nechci tě zdržovat. Vím, že máš svůj život. Ale mám pocit, jako bys mě opustila,“ zašeptala jsem.

„Mami, mám tě ráda, ale musím žít svůj život,“ pronesla slova, která jsem čekala, ale stejně mě to bolelo. „Snaž se mě pochopit. Tady mám práci, přátele, svoje věci. Už nejsem tou dívkou, kterou si pamatuješ,“ dodala.

Cítila jsem, že mezi námi stojí zeď, kterou nedokážu přeskočit. Ona vysvětlovala, já přikyvovala. Každá z nás mluvila jiným jazykem. Když jsem odložila telefon, věděla jsem, že už se ke mně nevrátí. Alespoň ne taková, jakou jsem si ji pamatovala. Jak ona, tak náš vztah, všechno se nevratně změnilo.

Alena (66): Dcera mě celé roky ponižuje a myslí si, že jsem nula. Už jí to nehodlám tolerovat

Musím začít žít

Uběhly další měsíce. Začala jsem častěji chodit ven, protože osamělost mě mezi čtyřmi stěnami tížila čím dál víc. Chodila jsem na procházky do parku, sedávala na lavičce a pozorovala lidi – mladé matky s kočárky, zamilované páry.

Začala jsem se také víc setkávat se sousedkou, pořádáme malé čajové dýchánky. Snažila jsem se hledat nové aktivity. Dokonce jsem se přihlásila na kurz vyšívání v našem kulturním domě. Seděla jsem nad kusem látky a hořce se smála sama sobě – roky jsem neměla čas na nic, teď ho mám spoustu a nevím, jak s ním naložit.

Pochopila jsem, že moje dcera má svůj život a já musím najít způsob, jak žít bez ní. Náš vztah nezmizel, ale už nebyl stejný. Musím se naučit, jak se nebát ticha v bytě a jak začít žít...

Další příběhy ze života →

Marie (57): Adoptovala jsem holčičku a vychovala ji jako vlastní. Když jsem potřebovala pomoc, vykašlala se na mě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].