Mariana (42): Manžel odjel za prací do zahraničí a několik let mě nechal doma samotnou. Vrátil se bez ohlášení a nedopadlo to dobře

Měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty, jako by mi ani nepatřil. Čekala jsem, až mi manžel zavolá, až se vrátí z Německa, až přijde domů, obejme mě a řekne, že mě miluje. Čekala jsem roky. Měla to být jen krátká epizoda – rok, možná dva. Jenže to nekončilo. Martin pracoval na stavbě, posílal mi peníze, zatímco já trčela v našem malém domku na kraji vesnice a trápila mě samota.

Jednoho dne jsem si uvědomila, že už to dál nevydržím. To věčné čekání, to ticho, ty večery, které jsem vyplňovala jen puštěnou televizí. Dívala jsem se na naše svatební fotky, na kterých mě Martin držel za ruku a já měla v očích ten hloupý, naivní výraz. Věřila jsem, že všechno dobře dopadne. Jenže to dopadlo jinak...

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (29): Otěhotněla jsem, když manžel pracoval v zahraničí. Nevěří mi, že to dítě je jeho

Byla jsem tak osamělá

Pak přišel Aleš, automechanik z dílny, kam jsem vezla auto, protože pod kapotou se ozývalo divné klepání. Byl mladší a v očích měl jiskru, která mi připomněla, že jsem kdysi taky byla žena – a ne jen manželka, která si musí barvit vlasy, protože už má první šediny. Usmál se a řekl, že hezky voním, i když to byl nejspíš jen prášek na praní.

Připadala jsem si hloupě, ale něco se ve mně pohnulo. Dala jsem mu číslo, ani nevím proč. Napsal mi a pozval mě na kávu. A já šla, protože někdo konečně chtěl mluvit se mnou, dívat se na mě, dotknout se mé ruky...

Aleš mi říkal věci, které jsem už léta neslyšela – že mám krásné oči, jemné ruce, že můj smích ho hřeje u srdce. Věděla jsem, že by se to nemělo dít, že mám manžela, že by mě Aleš neměl objímat a já bych se s ním neměla cítit příjemně. Přesto jsem s ním seděla v kavárně, dívala se na něj a nechtěla jsem se vracet domů, do ticha, k čekání na Martina, který byl čím dál víc jen stínem, ne člověkem...

Mohlo by Vás zajímat:

Sylvie (37): Manžel odjel do zahraničí vydělat peníze, ale našel si tam novou ženu. Zůstala jsem sama s dětmi a dluhy

Manžel se vrátil

Jednoho dne zavrzala branka. Myslela jsem, že pošťák něco hodil do schránky, ale pak jsem zaslechla klíč v zámku. Ztuhla jsem. Netušila jsem, že se Martin vrací. Seděla jsem v obýváku s Alešem, na sobě měl mikinu, kterou jsem mu koupila z peněz, co mi manžel posílal z Německa.

„Co se tu děje?!“ jeho hlas prořízl ticho jako nůž.

Aleš nadskočil a sáhl po bundě. Martin se podíval na mě, pak na něj. Rty se mu sevřely do tenké čáry. „Kdo to je?! Co tady dělá?!“ zakřičel.

„Martine... není to tak, jak to vypadá...“ začala jsem, ale hlas se mi zlomil. Nevěděla jsem, co říct. Jak mu vysvětlit, že jsem se bála, že jsem byla sama, že Aleš byl jako hojivý balzám na duši?

Aleš cosi zamumlal, chtěl odejít, ale Martin mu zastoupil cestu. „Zůstaneš tady, ty spratku!“ zařval. „Myslel sis, že si přijdeš a vezmeš si, co ti nepatří?!“

„Martine, prosím...“ rozbrečela jsem se. Slzy mi stékaly po tvářích a ruce se mi třásly. „Nechtěla jsem... Nezvládala jsem to sama...“ šeptala jsem, ale nepomáhalo to.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (28): Manžel odjel pracovat do zahraničí, mě nechal s dětmi u své matky

Naše manželství skončilo

Aleš chtěl něco říct, ale Martin ho chytil za ruku. Vykroutil se mu a zmizel. A já tam zůstala s mužem, který na mě hleděl jako na cizí ženu. „Nezvládala jsi to sama?“ zopakoval moje slova, jako by je nechápal, a pak se zasmál – suše, bez života. „A co já? Myslíš, že jsem měl jednoduché? Víš, kolik nocí jsem spal v maringotce a snil o tom, že se vrátím za tebou domů?“

Vzal si tašku, otočil se a práskl dveřmi tak silně, že se zatřásla skla. Zase jsem zůstala sama. V tichu, které už se nedalo snést. Zkoušela jsem volat Alešovi, ale nebral to. Zvedl mi to až druhý den. A hned mi řekl, že už mu nemám volat, protože se mnou nechce mít nic společného.

„Aleši, prosím tě...“ hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. „Neopouštěj mě. Říkal jsi, že ti na nás záleží...“

„Nevěděl jsem, že se vrátí tvůj manžel. Nechci být součástí toho... cirkusu.“

„To nemyslíš vážně!“ zvýšila jsem hlas. Cítila jsem, jak se mi bortí svět. „Sliboval jsi, že mě neopustíš...“

„Nedělej scény,“ povzdechl si. „Netušil jsem, že to takhle skončí. Byla to chyba.“

„Chyba?!“ zopakovala jsem. „Já jsem chyba?!“

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (27): Odjela jsem na čas pracovat do zahraničí a doufala, že náš vztah přežije. Po návratu mě čekalo velké překvapení

Zůstala jsem sama

Mlčel. Chvíli jsem doufala, že ještě něco řekne. Cokoliv, co by mi dalo naději, že to není pravda. Ale to ticho mě bodalo do srdce. „Aleši...“ zašeptala jsem. Ale on už zavěsil.

Seděla jsem s mobilem v ruce a zírala na tmavý displej, na kterém ještě před chvílí svítilo jeho jméno. Podívala jsem se z okna a chtěla jsem křičet. Pak jsem se sesunula na podlahu, schovala hlavu do dlaní a cítila, jak ve mně něco pomalu umírá. Aleš byl pryč. Martin byl pryč. A já zůstala sama.

Zabořila jsem obličej do dlaní a přemýšlela, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko. Byla to láska? Nebo jen zoufalá potřeba zase pro někoho něco znamenat? Proč jsem nemohla vydržet, přečkat to ticho, tu samotu? Martin by se jednou vrátil. Psal mi, i když stručně. Posílal peníze, i když čím dál méně. Ale jednou by přišel...

Udělala jsem něco, co už nešlo vzít zpět. Zničila jsem náš domov, náš společný život...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (33): Dluhy naší rodiny jsem chtěla vyřešit prací v zahraničí. Prošla jsem si peklem a vrátila se s prázdnou peněženkou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].