Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeAlena je zklamaná ze své dcery. Vychovávala ji sama a doufala, že budou mít normální vztah. Jenže dcera ji místo toho celé roky shazuje při každé příležitosti. Aleně už došla trpělivost a rozhodla se nastavit hranice.
Je mi šestašedesát a mám pocit, že jsem selhala. Můj život není příběhem o úspěchu, ale o neustálém zvládání problémů, na které jsem vždycky byla sama. V očích své jediné dcery jsem neschopná smolařka. Nešika bez selského rozumu. A její slova mě bolí víc než cokoliv jiného.
Dceři jsem dala všechno
Lucie byla vždycky moje milovaná holčička, slunce mého života. Její otec nás opustil, když jí bylo osm. Odešel za mladší ženou. Když ho později odkopla a on se chtěl vrátit, řekla jsem ne. Nemohla jsem mu odpustit, natož mu znovu věřit. Vždycky byl sobec. Ani se nepokusil zůstat v kontaktu s vlastní dcerou. Vychovávala jsem ji sama, bez jakékoli pomoci.
Bylo to neskutečně těžké. Měla jsem dvě zaměstnání – byla jsem uklízečka a pokladní v obchodě – abychom přežily a ona měla všechno, co potřebuje. Snažila jsem se být s ní co nejvíc. Chtěla jsem, aby si věřila a nepodceňovala se, i když jsme na tom nebyly zrovna dobře.
„Všichni víme, jaká je máma. Zázrak, že se dneska vůbec zvládla upravit,“ prohodila jednou na oslavě narozenin mé sestry.
Všichni se smáli. A já se smála taky, aby to nevypadalo, že si neumím ze sebe udělat legraci. Ale uvnitř mě to bolelo. Jako pokaždé, když Lucie řekla něco takového. A jako pokaždé jsem to v sobě dusila...
Dcera mě shazuje před lidmi
Jednou jsme spolu byly na nákupech. U pokladny jsem si nemohla vzpomenout na PIN. Stála jsem tam ztuhlá, v hlavě prázdno. Pokladní obracela oči v sloup, lidé za námi nervózně funěli. „To je celá máma. Zase neví, co dělá,“ utrousila Lucie nahlas.
Někteří se tiše uchechtli, jiní dál vzdychali. Nejraději bych se propadla do země. Mlčela jsem. Bála jsem se, co by následovalo, kdybych se ohradila. Měla jsem strach, že se pohádáme a pak mi přestane volat.
Podobné situace se opakovaly tolikrát, že už to ani nespočítám. Pro Lucii je normální mě shazovat. Nerozumím tomu. Udělala jsem chybu, že jsem ji moc chválila? Říkala jsem jí až příliš často, jak je chytrá? Už na základce mě ráda opravovala. „Fakt nevíš, jak se to počítá? To snad není možný,“ rozčilovala se, když jsem neuměla vysvětlit příklad z matematiky.
Když jsem nedokázala ovládat její chytrý telefon, rozčilovalo ji to. Všechno mi přišlo moc složité. Teď už to zvládám mnohem líp, ale pořád si mě dobírá. „Vaše generace je úplně mimo. Nic nechápete,“ říká často. Přece není moje povinnost rozumět technice, ne? Doba je jiná, to chápu, ale ne každý se umí učit nové věci lusknutím prstu. Já vyrůstala bez mobilů a chytrých hodinek. Notebook jsem poprvé viděla až v práci.
Chtěla jsem se změnit
Začala jsem na sobě pracovat, jen aby se za mě nemusela stydět. Přihlásila jsem se na kurzy angličtiny, změnila účes, začala jsem cvičit. Místo uznání přišla jen ironie. „No páni, maminka se rozhodla, že se opraví,“ smála se. Přesto neměla problém každý týden přijít a odnést si krabičky s jídlem. To pak dokázala být milá, ale jen trochu.
Po každé návštěvě jsem jí psala zprávu: „Dej vědět, že jsi doma. Mám tě ráda.“ Nepamatuju si, že by mi někdy odepsala. Bolelo to. Ale hlavně jsem se zlobila na sebe, že neumím nastavit hranice. A pak mi došlo, že jestli se to nenaučím, bude to ještě horší. Po další návštěvě jsem jí už nenapsala. Ani jsem jí nezavolala. Srdce mi krvácelo, ale nešlo to jinak.
Trvalo to dva měsíce, než se ozvala. A jen proto, že si chtěla půjčit sto tisíc. Řekla jsem ne. Myslela, že si dělám legraci. Druhý den to zopakovala, tentokrát už to znělo jako příkaz. Znovu jsem odmítla. „Mami, to ses už úplně zbláznila, nebo co?“ vyjela na mě.
Věděla jsem, že nesmím ustoupit. Naučila jsem se, že nejvíc křičí ti, kteří nejvíc těžili z absence hranic. Kousek po kousku je teď buduju a mám pocit, že získávám zpátky i sama sebe. Celé roky jsem se ztrácela. Všechno se točilo jen kolem ní. Jednou možná Lucie pochopí, co všechno jsem obětovala. To, co jsme měli, nebylo samozřejmé. Bylo to díky mé dřině a odříkání.
Pomalu se učím, že se nemusím stydět za to, kým jsem. Naslouchám sama sobě, což jsem dřív nedělala. Už nechci, aby moje hodnota závisela na tom, co si o mně myslí moje dcera. Nevím, kam mě ta nová cesta zavede. Ale vím, že konečně jdu správným směrem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
