Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Natálie navštěvuje svou mámu Barboru skoro každý den. Jenže místo popovídání si bere máslo, vajíčka či toaletní papír. Barboře se nelíbí, že ji dcera využívá, ale nemůže najít odvahu jí něco říct.
Moje dcera Natálie se u mě staví skoro každý druhý den, ale vždycky je to jen na skok. Už ve dveřích hlásí, že přišla jen na kávu, nebo se ptá, jestli mám něco k obědu, protože je příliš unavená na to, aby vařila. Samozřejmě, že svému dítěti dám najíst. Postupem času jsem si ale všimla, že si ode mě pokaždé něco odnáší. Jednou máslo, podruhé prostředek na nádobí nebo toaletní papír.
Dcera si vždycky něco vzala
Začala jsem si všímat, jak často se u mě Natálie za poslední týden zastavila. Bylo to třikrát a pokaždé spěchala pro děti nebo na poštu.
Už si se mnou nesedla, abychom si prohlížely staré fotky nebo si povídaly o sousedech jako dřív. Místo toho vpadla do bytu a chovala se v mé kuchyni, jako by byla její. Bez zeptání otevírala skříňky, nahlížela do lednice a brala si, co se jí hodilo.
Začala jsem si zapisovat, co všechno mizelo z mé lednice po jejích návštěvách. Na konci týdne byl ten seznam docela dlouhý, byly na něm brambory, máslo, jogurt, vajíčka, těstoviny, káva, plechovka hrášku. A mám pocit, že když jsem se nekoukala, odsypala si do krabičky trochu kávy.
Cítila jsem se bezmocná
Jednou, když jsem seděla na lavičce před domem, přisedl si ke mně pan Jiří, soused z druhého patra. Je vdovec jako já a často jsme si povídali. „Je hezké vidět, že dceři na vás záleží. Chodí k vám docela často, viďte...“ nadhodil.
Hned jsem si mu postěžovala, že sice přijde, ale vždycky si něco odnese, ať už toaletní papír nebo vajíčka. „Proč jí něco neřeknete?“ zeptal se.
Jeho prostá otázka mě zarazila. Jak to mám říct vlastnímu dítěti? Cítila jsem jen obrovský smutek a bezmoc. Při další návštěvě jsem se zmohla jen na uštěpačný vtip, jestli mi nesepíše nákupní seznam, abych věděla, co potřebuje. Jen se zasmála a dodala, že komu jinému bych měla pomáhat, když ne jí.
Dcera mě jen využívá
Příště už se ani neposadila. Vletěla do kuchyně, pozdravila a začala si do tašky balit vše, co se jí hodilo. Přidala chleba, pár jablek, balíček čaje a máslo.
Stála jsem v předsíni a jen jsem se dívala. Chtěla jsem něco říct, zastavit ji a zeptat se, proč si bere mé jídlo, když sama vydělává, ale nedokázala jsem to.
Jakmile odešla, bouchla jsem za ní dveřmi tak silně, až se otřásl celý dům. Pak jsem se posadila v kuchyni a rozplakala se. Bylo mi líto, že má dcera buď prožívá tak těžké časy, anebo si mě prostě neváží. A já se bála říct dost, abych o ni nepřišla a nezůstala úplně sama.
Musela jsem jí něco říct
O pár dní později se Natálie objevila jako obvykle. „Máš trochu rýže?“ zeptala se hned ve dveřích. Tentokrát jsem ji ale zastavila. Požádala jsem ji, aby se posadila, že si s ní potřebuji promluvit. „Už sem nechoď jen pro věci,“ řekla jsem klidně, ale pevně.
Bránila se, že za mnou chodí, protože jsem její máma. „Tak proč odcházíš s plnou taškou, ale nikdy se nezeptáš, jak se mám, neposedíš a nepromluvíš si se mnou?“ opáčila jsem. Na to neměla odpověď. „Nejsem obchod. Jsem tvoje matka,“ dodala jsem. Nic neřekla, jen si vzala prázdnou tašku a odešla.
Co bude dál?
Ještě dlouho poté, co Natálie odešla, jsem seděla u stolu. Přemýšlela jsem, jestli jsem ji ještě někdy uvidím. Možná se urazila, možná si myslí, že ji už nechci vidět. Na druhou stranu jsem na sebe byla hrdá. Poprvé po měsících jsem řekla nahlas, co mě trápí, bez strachu a bez vytáček.
Tentokrát si Natálie nic neodnesla. Možná se už nevrátí. A možná přijde a všechno bude jinak. Jedno ale vím jistě: nejsem jen polička v lednici nebo skříňka v kuchyni. Jsem člověk, matka, která také občas potřebuje, aby se jí někdo zeptal: „Mami, a jak se vlastně máš?“
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
