Adam (75): Jsem vdovec, ale nechci být sám. Dětem se nelíbí, že mám známost

To, že jsem vdovec, neznamená, že mám do konce života chodit v černém a ronit slzy. Přesto mám pocit, že přesně to ode mě mé děti očekávají – že budu sedět na gauči s rezignovaným výrazem a občas si povzdechnu: „Ach, maminka by z toho měla radost.“ Jenže maminka tu už není a já, ač se to může zdát někomu divné, ano. Stále žiju, stále se rád směju a dokonce i chodím ven. A mám na to plné právo.

Jaroslav (68): Po smrti manželky jsem denně zapaloval svíčku na jejím hrobě. Brzy jsem ale našel jiný důvod, proč chodit na hřbitov

Poznal jsem příjemnou vdovu

Martu jsem potkal v kavárně v centru města, v té s pohodlnými křesly a zákusky za stovku. Zeptala se, jestli si může přisednout. Přikývl jsem, i když mě to překvapilo. Dala se se mnou do řeči a brzy jsme zjistili, že máme mnoho společného. Její manžel zemřel před třemi lety a děti se rozjely po celé republice. Já jsem ovdověl před půl rokem a děti mě navštěvují každou neděli, aby zkontrolovaly, jestli „tatínek ještě dýchá“. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že se na mě někdo nedívá jen skrze mou ztrátu a žal.

S Martou jsme se začali vídat pravidelně. Zpočátku jsem o tom nikomu neříkal, ale nakonec se to stejně provalilo. „Tati, je pravda, že se scházíš s nějakou ženou?“ zeptala se mě dcera tónem přísné učitelky. Snažil jsem se jí vysvětlit, že káva, rozhovor a trochu smíchu jsou lepší než sedět doma o samotě a koukat do zdi. Šeptem namítla, že je to příliš brzy po maminčině smrti. Odpověděl jsem jí, že čas sám o sobě nic neléčí. To, co léčí, je smích a společnost někoho, kdo ve mně nevidí jen vdovce. Odešla zklamaná.

Zdeňka (74): Syn a dcera čekají, až umřu a budou dědit. Připravila jsem jim překvapení

Víc než jen káva

Marta mě jednou pozvala na oběd. Dveře mi otevřela v zástěře a celý byt voněl silným vývarem. Jedli jsme a pak jsme jen tak seděli a poslouchali staré písničky z rádia. Přiznali jsme si navzájem, že nám chybí nejen naši partneři, ale i pocit sounáležitosti a blízkosti, který vztah přináší.

Když rádio hrálo pomalou píseň, impulzivně jsem ji vyzval k tanci. Pomalu jsme se pohupovali v jejím malém obýváku a já si pomyslel, že děti by zuřily, kdyby nás viděly. „Děti nejsou mravnostní policie,“ zašeptala Marta, jako by mi četla myšlenky. „A my nejsme zločinci.“

Bylo mi jasné, že jsem se zamiloval. Ne bláznivě jako v mládí, ale klidně a radostně. Moje děti to však nechápaly. Při další návštěvě se mě syn zeptal, jestli se nebojím, že se maminka „někde tam nahoře“ urazí. To mě zarazilo. Vysvětlil jsem mu, že jeho matka by si nepřála, abych byl sám a nešťastný. Naopak, určitě by mi s úsměvem řekla: „No konečně, už jsem se nemohla dívat, jak se tu ploužíš jako duch.“ Syn se pousmál a uznal, že přesně taková maminka byla. Dodal jsem, že ji stále miluji, ale v srdci jsem našel místo i pro někoho nového.

Helena (64): Dcera mi řekla, že po šedesátce můj život už skončil. Šeredně se plete, půjdu si užít dovolenou v Řecku

Každý má svůj prostor

Jednoho dne Marta navrhla piknik v parku. Seděli jsme na dece, jedli sendviče a pozorovali okolí. Z ničeho nic řekla, že se mnou nechce bydlet. Překvapeně jsem se na ni podíval. Vysvětlila mi, že si chce ponechat svůj prostor a mít čas se na mě těšit, spíše než abychom si znovu „zařizovali celý život“. V tu chvíli jsem pochopil, že má naprostou pravdu, a políbil jsem ji.

Uplynul rok a s Martou se stále scházíme. Bez plánů, bez velkých slibů a bez jakýchkoli nálepek. Děti se už na nic neptají. Zřejmě pochopily, že nejsem jen jejich otec, ale také muž, který má právo na své vlastní štěstí.

Jana (50): Dcery si myslí, že jsem stará bába. Setkání na plovárně ukázalo, že se pletou

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].