Michal (65): Pomáhal jsem osamělé sousedce odklízet sníh z příjezdové cesty. Dnes spolu sedáváme u jednoho stolu

Vždycky se budím před svítáním, je to zvyk z dob, kdy jsem ještě chodil do práce. Mé první kroky vedou do kuchyně, kde si udělám silnou černou kávu. V zimě pak zamířím ven k lopatě. Odklízení sněhu mě zahřeje a mám pocit, že jsem hned ráno něco vykonal.

Petr (41): Nová sousedka se opalovala na zahradě nahá. Myslel jsem, že mě svádí, ale pak naháčů přibývalo

Pomohl jsem sousedce

Na podzim se do sousedního domu nastěhovala elegantní dáma v mém věku. Jednoho rána, když jsem jako obvykle zarovnával okraje příjezdové cesty, za mnou přišla k plotu. S trochou ostychu se zeptala, zda bych nemohl uklidit sníh i u ní, a automaticky dodala: „Samozřejmě vám za to zaplatím.“

Nemám rád, když lidé hned mluví o penězích, jako by všechno mělo svou cenu. Jen jsem se na ni krátce podíval a odvětil, že jí to uklidím a platit mi nemusí.

Další dny jsem automaticky uklízel obě cesty. Po pár dnech, zrovna když jsem odkládal lopatu, vyšla sousedka před dům a pozvala mě na horký vývar. Překvapilo mě to, už roky mě nikdo na oběd nepozval. V její kuchyni to vonělo česnekem a stůl byl prostřený pro dva. Jedli jsme v tichu, doprovázeném jen cinkáním lžic o porcelán, ale nebylo to trapné ticho. Naopak, moc se mi to líbilo. Byl jsem sám možná až moc dlouho.

Lukáš (34): Pozval jsem osamělou sousedku na večeři. Dezert jsem nepřipravil, ale sladkou tečku jsme si užili oba

Měl jsem strach ze vztahu

Z našich setkání se brzy stal rituál a po každém úklidu sněhu už jsem zůstával na čaj nebo na polévku. Jednou se mě zeptala na mou minulost, tak jsem jí vyprávěl o své zesnulé manželce. Ona mi na oplátku svěřila, že její manžel zemřel před třemi lety a že od té doby zimu nesnáší, protože ji víc než jindy dusí samota.

Začali jsme si být bližší. Jenže pak jsem si uvědomil, že pokud udělám další krok, už nebude cesty zpět do mé bezpečné samoty. A nebyl jsem si jistý, zda mám odvahu začít znovu. Jednoho rána jsem proto vůbec nevyšel ven a raději jsem ležel v posteli a díval se do stropu.

Zanedlouho se však ozvalo rázné zaklepání na dveře. Stála tam sousedka v kabátu jen přehozeném přes ramena. V rukou držela hrnec. Řekla mi, že uvařila vývar, ale bez mé společnosti jí vůbec nechutná. Chtěl jsem něco namítnout, ale hlas mi uvízl v hrdle. A tak jsem ji jen mlčky pozval dál. Když jsme seděli u stolu, věděl jsem, že ten pocit štěstí nemá s jídlem nic společného. Usmál jsem se na ni a ona můj úsměv opětovala.

Lukáš (34): Zdědil jsem pozemek na venkově. Sousedka mi padla do oka, ale rychle mi zlomila srdce

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].