Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lucie během firemního večírku zjistila něco šíleného, když se podívala kolegovi do telefonu.
Byla to firemní oslava jako každá jiná. Pár lidí, hudba, víno, trochu trapného tance a spousta povídání. Po pár sklenkách se atmosféra uvolnila a lidé si začali půjčovat telefony kvůli hudbě. V kuchyni hrál playlist jednoho z kolegů, Michala. Neznali jsme se nijak blízce, ale působil mile. Tichý, trochu zvláštní, ale spolehlivý.
Chtěla jsem pustit další píseň
Když písnička skončila a další nezačala hrát, šla jsem k telefonu, že pustím něco jiného. Jeho telefon tam ležel odemčený, jen s rozsvícenou obrazovkou. Automaticky jsem ho vzala do ruky, abych otevřela aplikaci na přehrávání hudby. Jenže omylem jsem sjela dolů a otevřela fotky.
První, co mě zarazilo, bylo množství složek. Víc než běžně. Některé byly pojmenované ženskými jmény. Jedna složka se jmenovala stejně jako kolegyně z vedlejšího oddělení. Druhá jako já.
Otevřela jsem ji. V první vteřině jsem nechápala, co vidím. Byly tam fotky. Ne z práce, ne z večírků. Fotky mě. V kavárně, jak čekám na kávu. V autobuse. Jak odemykám byt. Jak stojím ve výtahu a dívám se do mobilu. Ruce se mi začaly třást. Projela jsem složku celou. Desítky záběrů. Nevěděla jsem, kdy ty fotky mohl pořídit. Nevěděla jsem, že tam někdo stojí.
Musela jsem s tím něco udělat
Pak jsem otevřela další složku. Kolegyně sedící v kanceláři, jak si zapíná podprsenku pod halenkou. Jiná, jak jí vypadl telefon z kabelky a ona se shýbá. Intimní záběry, které mohl pořídit jen někdo, kdo ví, kdy a odkud fotit.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Hudba mezitím hrála dál. Došel pro mě kolega, že mě hledají. Mobil jsem nechala ležet, jak byl. Celou noc jsem nespala. Druhý den jsem šla za naší personalistkou, rozhodnutá to nějak řešit. Tohle si přece nemůže dovolovat?
Nikdo mi neřekl, co se s tím přesně dělo dál. Michal najednou přestal chodit do práce. Údajně dal výpověď. Ale mně se od té doby změnil život. Začala jsem si všímat lidí, když na mě namíří telefonem. Zakrývám kameru na notebooku. Nechávám si zavřené záclony i přes den. Protože jsem pochopila, že svět, ve kterém žiju, není bezpečný. A že mě někdo může sledovat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
