Milan (38): Myslel jsem si, že holky ke kódování nepatří. Kolegyně mě vyvedla z omylu a mě to stálo nejen hrdost

Když jsem ve firmě pracoval už pátým rokem, nastoupila k nám jako juniorka, rovnou po škole. Byla tichá, trochu nejistá. Ten typ, co si nejdřív všechno stokrát promyslí, než promluví. V IT jsme byli zvyklí na jiný typ – dravce, co se o slovo přetlačují, chlubí se, kolik nocí nespali u kódu, a ve sprintech střílí nápady jeden za druhým. Ona do toho nezapadala. A my jsme jí to dávali dost sežrat.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (34): Manžel nastoupil do nové práce. Co tam ale dělá s mladými kolegyněmi, se mi pranic nelíbí

Byla tichá, ale sebevědomá

Ze začátku jsme jí přehazovali hlavně drobnosti – testování, údržbu starého kódu, věci, co nikdo nechce dělat. Nikdy si nestěžovala, jen všechno v tichosti plnila. Moc se nezapojovala do našich debat. Mysleli jsme si, že se prostě nechytá. Občas padly i blbé poznámky. Jednou kolega poznamenal, že ženská stejně nikdy nebude programátor jako chlap. Někdo se zasmál, někdo mlčel.

Zlom přišel, když jsme měli navrhnout nový interní nástroj na správu požadavků. Náročná věc. Vedoucí to chtěl jako týmový projekt, ale ona se zeptala, jestli si to může zkusit sama, mimo práci. Prý jako výzvu. Nejdřív jsme si mysleli, že si dělá srandu. Pak navrhla sázku. „Pokud to zvládnu rychleji než celý tým, dostanu vaši výplatu. Na měsíc. Všech.“ Bylo to absurdní. Ale souhlasili jsme. Byli jsme si jistí, že nemá šanci.

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (32): Trápí mě jedna hloupá sázka. Měl jsem sbalit kolegyni, ale došlo mi, že se chovám jako blbec

Má respekt nás všech

My jsme na tom makali celé dny. Dávali jsme si fakt záležet, protože jsme nechtěli vypadat jako idioti. A taky jsme si byli jistí, že to nemůže dát. Ne sama. Ne bez podpory. Ne, když nemá zkušenosti. Jenže ona mezitím potichu seděla ve svém koutku, a makala. Nikdo nevěděl, co přesně dělá. Nechodila za námi pro rady, nekonzultovala, jen občas zůstala dlouho do večera a druhý den byla v kanclu první.

Po třech týdnech přišla s hotovým prototypem. Fungoval. Ne jen že fungoval – byl rychlejší, přehlednější a efektivnější než to, na čem jsme přemýšleli my. Vedoucí si to prošel, zkontroloval dokumentaci, otestoval. Systém nebyl dokonalý, ale byl tomu blízko. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Měli jsme v krku knedlík. Byli jsme pokoření. A trochu v šoku.

Někteří z týmu se cukali, ale výplaty jsme jí nakonec dali. A nejen to. Od té doby s ní mluvíme jinak. Už jí nikdo neříká juniorka. Už si nikdo nedělá srandu z toho, že je „ta holka z vývoje“. Dnes vede celý tým. My ostatní jí jen tiše kryjeme záda. A doufáme, že na nás jednou nezapomene.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (22): Máma se tvářila, že moji dietu respektuje. Pak jsem ale našla její tajné zápisky