Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alexandra si připadá hloupě. Když je prodloužený víkend, ona musí trčet v kanceláři a dodělávat resty. Může za to její kolegyně, která je jedna ruka s šéfovou. A tak jí leccos projde.
U nás v práci jsem největší trouba široko daleko. Od chvíle, kdy jsem nastoupila, jsem neměla pořádný prodloužený víkend. Zatímco ostatní jezdí na chalupy a grilují s rodinou, já sedím v kanceláři. Už toho mám plné zuby.
Makám víc než kolegyně
Kdyby alespoň existoval nějaký spravedlivý systém přidělování služeb, jenže je to stále stejné. A moje nadřízená to umí skvěle okecat. Samozřejmě, vždy přijde s argumentem o financích. Ano, vydělávám slušně, ale opravdu to znamená, že mám dělat i věci, do kterých se nikomu jinému nechce?
Dívám se po jiné práci, jenže moc růžově to nevypadá – zvlášť když už mi není dvacet. Momentálně mě v tomhle toxickém prostředí drží jen výplata. Cena, kterou za to platím, je ale mnohem vyšší. V koutku duše jsem doufala, že si šéfová konečně všimne, že makám víc než ostatní. Když je třeba, zůstanu tam po pracovní době a někdy chodím do kanceláře i v sobotu. Nesčetněkrát jsem také dělala práci za někoho jiného. Ale nic se nemění.
Královnou kancelářské „přehazované“ je u nás Aneta. Třeba přijde za mnou a řekne: „Zlato, musím vzít mámu k doktorovi. Dokončíš to za mě? Strašně by mi to pomohlo...“ Druhý den dorazí do práce s čerstvě udělanými nehty a sbírá jeden kompliment za druhým. Jindy má „akutní návštěvu“ u veterináře nebo jí není dobře a musí jít domů dřív.
Opačně to nefunguje. Když já poprosím o pomoc, náhle nemá ani minutu. A když udělá chybu – což není nic výjimečného – má připravenou spoustu výmluv. Nakonec to vždycky hodí na někoho jiného. Jenže Aneta má něco, co já ne. Ona má známosti...
Neumím se přetvařovat
Ukázalo se, že je dobrou kamarádkou naší šéfové. Chodí spolu na jógu a na sociální sítě dávají společné fotky. V kanceláři si pořád něco špitají. Aneta obdivuje každé rozhodnutí naší šéfové, přestože by se z něj chytal za hlavu i prvák z ekonomky. Já jsem jediná, kdo si troufne říct věcnou připomínku. Ostatní mlčí. Bojí se, že kdyby se ozvali, šéfová by jim to mohla oplatit.
„Proč si s ní pořád zahráváš?“ zeptala se mě jednou kolegyně od vedlejšího stolu.
„Nezahrávám. Jen si dělám svou práci.“
„A pak si stěžuješ, že makáš i o svátcích...“
Má pravdu. Jenže já se neumím přetvařovat – ani před šéfkou. Aneta to zvládá levou zadní a má z toho různé výhody. Já taková nejsem...
Pohár mé trpělivosti přetekl
Zklamání, které jsem cítila při pohledu na rozpis služeb, se nedá popsat. Samozřejmě, že jsem tam měla pátek, když je zrovna prodloužený víkend. To ráno jsem šla do práce pořádně naštvaná. V kanceláři jsem byla jen já a kolega, který nastoupil před pár týdny.
Snažil se navázat rozhovor, ale rychle jsem ho utnula. „Promiň, mám toho tolik, že tady budu do večera,“ odbyla jsem ho a ponořila se do práce.
S každou přibývající hodinou jsem byla naštvanější. Spousta věcí měla být hotová už během týdne. Kdo to neudělal? Hádejte. Aneta v pondělí ráno najednou „onemocněla“. Viděla jsem na Facebooku, jak se „léčí“, vyrazila s rodinou někam do exotiky. Asi jí to doporučil doktor...
Byla jsem vzteky bez sebe. Nejvíc asi sama na sebe, že tohle pořád trpím. Mám problém říct ne. Přistupuju na věci, do kterých se mi vůbec nechce. Jak jsem tam tak seděla a přehrabovala se v papírech, už jsem to nevydržela a mrskla jsem těžkým šanonem o zem. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Je všechno v pořádku?“ přiběhl ke mně kolega.
„Jo... vlastně ne...“ slova mi uvízla v krku.
„Klidně se vypovídej,“ sedl si ke mně a podal mi krabičku s papírovými ubrousky.
Musela jsem se ozvat
Rozbrečela jsem se jako malá holka. Pak jsem začala mluvit o tom, co mě trápí a nebyla jsem k zastavení. A světe div se – trochu se mi ulevilo.
„Víš, že tohle není správné, že jo?“ řekl.
„Jo, vím,“ přikývla jsem.
„Nenech si to líbit. Žádná práce za to nestojí...“
Překvapeně jsem se na něj podívala a on mi začal vyprávět o vlastních zkušenostech. Povídali jsme si ještě dlouho. Bylo to moc fajn. Měla jsem o čem přemýšlet.
„Nechceš někdy zajít na kafe?“ zeptal se mě, když jsme odcházeli z práce.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Teda... vlastně jo, ale ne dneska.“
Usmál se na mě a já se také usmála. Už jsem pomalu zapomněla, jak se to dělá. Domů jsem přišla úplně vyčerpaná. Usnula jsem na gauči a probudila jsem se po půlnoci. Hlavou mi vířily různé myšlenky. A najednou jsem věděla, že takhle už to dál nejde. Kolega měl pravdu – tohle je vykořisťování. Rozhodla jsem se, že si promluvím s vedením firmy.
Měla jsem šílený strach, ale sebrala jsem odvahu. Vyslechli mě a nakonec jsem se dozvěděla, že nejsem první, kdo si stěžuje na Anetu. Nabídli mi místo v jiném oddělení a já ho přijala. Uvidíme, jestli mi tahle změna prospěje, ale snažím se do budoucnosti dívat s nadějí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
