Květa (40): Máme v práci kolegyni, která neumí nic jiného, než pořád nadávat. A všem tím otravuje život

Když jsem hledala práci, kromě příjemného prostředí a dobré výplaty, bylo pro mě důležité mít i prima kolegy. Nějaký čas nám bylo všem spolu dobře, ale jen do té doby, než se vrátila z nemocenské Jana. Žena v černém, jak jí mezi sebou říkáme.

Mohlo by Vás zajímat:

Bronislav (37): Věčně negativní kolegyně psychicky rozložila celou kancelář. Kvůli ní padají první výpovědi

Protivná kolegyně už nás ničím nepřekvapí

Jana je fakt nesnesitelná. Každý den to začíná stejně. Přesně v osm nula pět se otevřou dveře a vpochoduje do kanceláře. Navlečená celá v černé – zřejmě je to její oblíbená barva – s kabelkou napěchovanou vším možným, jako by se chystala na dalekou cestu, s naštvaným výrazem v obličeji. A její informace nejsou jiné než negativní: „Zase prší,“ oznámí a když je náhodou hezky, prohlásí, že určitě pršet bude. A k tomu nezapomene dodat: „A tramvaj smrděla jak kupa hnoje.“

Nikdo z nás jí nikdy neodpoví. Všichni už víme, že je to u ní normální. A je nám jasný, že do půl hodiny přijde oznámení o tom, jak všechno stojí za prd – vedení, klienti, počítače, kafe. I voda v automatu. A samozřejmě šéf, jak jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Beata (41): Ujala jsem se neoblíbené kolegyně. Místo vděku mě při odchodu z firmy podrazila

Dokáže pořádně zkazit náladu

Její negace se šíří jako plíseň. Stačí, aby někdo v kuchyňce řekl, že má chuť na čínu, a Jana na to: „Tam bych nešla, minule měli vlasy v nudlích.“ Když kolegyně z vedlejšího týmu oznámila, že čeká dítě, Jana zavrtěla hlavou: „No to sis teda vybrala dobu. Všechno drahý jak prase, školky plný, a to nemluvím o porodu.“ My všichni kolem ní chodíme po špičkách a skoro šeptáme, dáváme pozor na to, aby nás neslyšela. Protože Jana má vždycky po ruce hlášky typu: „Jo, to jsem ti říkala“ nebo: „To se dalo čekat“.

Vrchol všeho je, že vlastně ubližuje. Před koncem dne si vždycky najde někoho, komu může zkazit odchod. Třeba když na jednu z našich kolegyň, Petru, vyštěkla: „Ten tvůj projekt – slyšela jsem, že šéfovi se moc nelíbí. Ale mně to je jedno, víš. Dělej si, jak myslíš.“ Petra se skoro rozplakala a Jana spokojeně usrkávala z hrnku s čajem, jako by právě dokončila důležitý úkol. Vlastně ano – úspěšně zkazila nápadu nejen Petře, ale nám všem.

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (49): Nejsem líná, a tak si můžu dovolit luxusní dovolené i oblečení. Závistivé kolegyně se z toho mohou zbláznit

Jediný Tomáš se Janě postavil

Uběhlo pár měsíců. Byl leden, úterý a venku chumelilo. Jana přišla pozdě, v osm dvacet sedm. Kabát měla promočený, vlasy rozcuchané a výraz ještě jedovatější než obvykle. „Doprava stála, lidí mraky, smrad, mokro. A tady? Tady vám zase nejede tiskárna, jak jinak. Už jste to vůbec někomu nahlásili? Nebo tu zas jen tak čumíte?“

To už bylo moc. Na nás na všechny. Petra, která se Jany skoro bála, se sebrala a zmizela na chodbě. Ale Tomáš, který většinu času mlčel, se z ničeho nic projevil. Vstal, položil kafe a přešel ke stolu, kde seděla Jana. A úplně klidně řekl: „Jano milá, mám otázku. Tebe to jako… baví? Takhle přijít každé ráno, nadávat na všechno, kazit nám náladu, jako kdybys dostávala prémie za zkažený den? Protože jestli jo, tak gratuluji. Fakt výborná práce. Máš stoprocentní úspěšnost.“

Jana ztuhla a pak zamumlala něco o tom, že jen říká, co si myslí. Nikdo ji nezachránil, nepolitoval ji, nic takového. Teď už jen čekáme, jestli nepodá výpověď. Především ale mlčí, nemluví, ty negativa si asi říká jen sama pro sebe. Ale jak dlouho to ale vydrží?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (47): Skamarádili jsme se s novými sousedy, jenže pak se nám začaly ztrácet věci. To, co jsme nakonec zjistili, nám vyrazilo dech