Facebook
Instagram
Martina se snažila své dceři vysvětlit, že vydělat peníze není jednoduché. Klára to pochopila až poté, co si zkusila několik brigád a žádná z nich nedopadla moc dobře.
Už týdny neustále poslouchám, jak moje dcera sní o tom, že bude mít smartphone jako její kamarádky - s milionem funkcí, o kterých nemám tušení. Zdá se, že bez toho nikdy nebude štěstná. Pořád mě s tím otravuje. Mluví jen o nejnovějším modelu, který je prý teď mezi dětmi jejího věku populární.
Její kamarádky si myslí, že jsme chudí
Podle mě by měl telefon mít jen dvě funkce - telefonování a posílání textových zpráv. Byla jsem přesvědčená, že Klára (16) nepotřebuje nic víc než smartphone, který jí dali její prarodiče k Vánocům. A nebyl to jen tak nějaký model, sama jsem ho pomáhala vybírat. Bylo to docela drahé zařízení! Věděla jsem, kolik stál, a opravdu nebylo za co se stydět.
"Mami, všechny mé kamarádky se chlubí nejnovějšími smartphony," vyhrkla Klára, když ode mě znovu slyšela rozhodné "ne" ohledně koupi dalšího. "Proč musím vždycky vypadat, jako bych pocházela z patologického prostředí, kde je nedostatek peněz?"
"Přestaň s těmi nesmysly!" vyjela jsem na ni, protože jsem už nemohla snášet její neustálé stěžování. Teď každý nosí oblečení s logem známé firmy – ideálně tak, aby bylo z dálky vidět, jaká to je značka. Kalhoty? Jen od nejlepších výrobců. Trička a svetry jen z populárních řetězců, i když to jsou ve skutečnosti tenké hadry, které jsou po pár praních na vyhození. Ale stojí, jako by byly té nejvyšší kvality. A boty? Pokud na nich není napsané správné jméno, nikdo se na ně ani nepodívá. To všechno je přeci nesmysl!
Vím, že se časy mění a všechno jde dopředu, ale moje starší dcera, která teď studuje na vysoké škole, měla víc rozumu! Nosila klidě i oblečení ze sekáče, a vůbec ji to netrápilo. Avšak od té doby, co Klára změnila školu, přestala nosit věci po své sestře. Řekla, že by se jí kamarádky ve třídě smály. Tehdy jsem jí vyhověla. Ale s telefonem ustupovat nebudu!
Řekla jsem jí, ať si najde brigádu
"Chceš nový telefon? Není problém. Kup si ho sama," řekla jsem Kláře. Ona si už myslela, že mě má omotanou kolem prstu a chystala se utratit mé těžce vydělané peníze! "Až začneš vydělávat, můžeš si koupit cokoli chceš."
"Ale mami!" vztekala se. "Musím se učit!"
"Nenutím tě pracovat na plný úvazek," odpověděla jsem. "Ale pár hodin po škole nebo o víkendech, proč ne..."
Klára byla tím nápadem neskutečně nadšená. Asi si myslela, že si na nový smartphone našetří během měsíce a pak si znovu užije svobodu. Okamžitě sedla k počítači a začala hledat. "Našla jsem práci!" pochlubila se o pár hodin později. "V hypermarketu budu propagovat čokolády, ale potřebuji tvůj podpis."
Samozřejmě jsem podepsala. Jak bych mohla odmítnout... Když Klára tu práci dostala, ihned začala volat všem svým kamarádkám. Vyprávěla jim o zázracích, které si za vydělané peníze koupí... Opravdu mě překvapilo, že moje dcera vůbec nechápe skutečnou hodnotu peněz.
Dcera si našla brigádu
V sobotu ráno vyšla z domu trochu ve stresu, ale v dobré náladě. "Víš, to nebude hračka," řekla vážně. "Vždyť tam budu jako tvář obchodu a budou mě nutit mluvit s různými lidmi..."
Mám pocit, že mi citovala úryvky z letáku, který jí předali během informačního setkání. Brzy bylo zřejmé, že zákazníci jsou různorodí, protože Klára se vrátila domů už za dvě hodiny, s očima plnými slz a – jak si můžete domyslet – s prázdnými kapsami.
"Lidé jsou prostě hrozní!" vzlykala. "Nejdřív přišel nějaký mladík v teplákách a sebral celý podnos, i když jsem říkala, že každý dostane jen jednu čokoládu. Šéfka na mě zvýšila hlas, ale dala mi další podnos. Poté přistoupila stará paní, která začala vyprávět o svých kočkách. Ani jsem si nevšimla, kdy všechny čokolády nacpala do své tašky a odešla. Vedoucí mi řekla, ať jdu domů, že to nezvládám."
"Vím, není to snadné. Nikdo neřekl, že vydělávání peněz je jednoduché," povzdechla jsem si, a pohladila zarmoucenou dceru po vlasech. Nepotřebovala útěchu. Rychle vběhla do svého pokoje a křičela, že mi ukáže, že si na ten telefon sama našetří.
Ztratila nervy a dala dítěti facku
Další sobotu ráno zase někam vyklouzla. Zřejmě měla hlídat nějaké dítě. Docela jsem se toho bála. "Holka, proboha, ty jsi nikdy předtím malé dítě nehlídala!" vykřikla jsem instinktivně. Nemám ponětí, kteří zoufalí lidé svěřili svého potomka mé dceři, když se bojím mít i domácího mazlíčka. Moje dcera je rozmazlená a nezodpovědná. Teď se má starat o děti?
"A co když se něco stane?" tlačila jsem na ni, abych jí ukázala, jaká je to velká zodpovědnost. "Co by se mohlo stát?" Klára pokrčila rameny. "Koneckonců, ještě nedávno jsem taky byla dítě."
Celá situace mě tak stresovala, že jsem se pustila do úklidu, abych si vyčistila hlavu. Po asi hodině se Klára objevila ve dveřích s pláčem. Jen jsem si povzdechla a šla jí uvařit čaj.
"Přísahám, že to není moje vina!" snažila se mě přesvědčit. "Šla jsem s nimi na procházku a malá Lenka se mi náhle vysmekla a uháněla přímo na silnici! Naštěstí nic nejelo! Je normální, že jsem se rozčílila a dala jí facku, ne?" dívala se na mě.
"Dala jsi cizímu dítěti facku?" povzdechla jsem si. "No, není divu, že její rodiče nebyli nadšení..."
"Nadšení?" Klára se zasmála. "Ten starší spratek hned zavolаl domů a všechno vyžvanil. Dali mi padesátku na autobus a řekli, že mám být ráda, že nezavolají policajty za týrání dětí!"
"Dívej se na to z té lepší strany, je to slušný začátek," snažila jsem se ji povzbudit, ale ona se jen zasmála. "Tu padesátku si odložím. Koneckonců, jsou to první peníze, které jsem si vydělala úplně sama!"
Dcera se chopila příležitosti
Kdysi jsem pracovala u svého švagra, který vlastnil řetězec secondhandů. Den před příjmem nového zboží jsme třídili oblečení. To, co bylo k ničemu, končilo v odpadcích, a zbytek jsme věšeli v obchodě nebo házeli do velkých košů. Dalo to trochu práce, ale vždycky byla příležitost trochu pokecat, zasmát se a vydělat pár korun. Navíc jsem si mohla vybírat oblečení a něco si koupit, samozřejmě za lepší cenu.
Přemluvila jsem Kláru, aby šla se mnou do švagrova obchodu. Možná si tam něco pěkného najde. Zároveň jsem ji chtěla přimět, aby si vydělala, jako jsem to kdysi dělala já. Můj návrh ji opravdu zaujal. Byla jsem spokojená, protože jsem cítila, že tentokrát si vydělá pár korun a nebude se vracet domů s pláčem.
Když jsem viděla, jak se snaží a kolik úsilí vkládá do své práce, cítila jsem obrovskou hrdost. Žádné lenošení, prostě svědomitě plnila své povinnosti. Švagr byl tak ohromen, že ji požádal, aby docházela každý týden.
"Paráda, strýčku!" řekla nadšeně. "A tyto věci bych si vzala hned," oznámila. Ukazovala oblečení, o kterém tvrdila, že je značkové a její kamarádky budou šílet, až to uvidí.
Pochopila hodnotu peněz
Švagr jí to sečetl. "Je to dvanáct stovek. Trochu víc, než tvůj dnešní výdělek, ale ber to jako dárek od strýce..." dodal. Klára asi nikdy nebyla tak překvapená, jako v tom okamžiku. Otevřela ústa a modré oči jí málem vypadly z důlků. "Nic mi nezbylo?" řekla zaraženě. Jedna kolegyně se hlasitě rozchechtala. "Co sis myslela, že peníze rostou na stromech?"
Klára od té doby už ani jednou nezmínila potřebu vyměnit telefon za novější model. Co víc, z vlastní iniciativy prošla šatník své starší sestry a přivlastnila si pár kousků oblečení.
Kromě toho začala vážně pracovat na svém vzdělání. Chce se dostat na vysokou školu, aby v budoucnosti nebyla odkázaná na péči o děti jiných lidí. Jsem na ni hrozně hrdá. A jsem ráda, že jí dobrodružství s vyděláváním peněz umožnilo trochu zmoudřet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
