Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jiřina s manželem vychovali jediného syna Viléma. Toho se Jiřina snažila naučit vše, aby byl připraven na život. I tak Vilém žije tak, že mají rodiče problém to akceptovat.
S manželem jsme mohli mít jen jedno dítě ze zdravotních důvodů. O to více jsme se snažili užít si jeho výchovu a přítomnost. Vše jsme Vilémovi trpělivě vysvětlovali a vyrůstal ve fungující rodině.
Trpělivě jsme syna připravovali na život
Asi v deseti letech si Vilém dokázal sám ohřát jídlo v mikrovlnné troubě. Učili jsme ho mazat rohlík máslem, udělat si míchaná vajíčka nebo připravit čaj. Vše zvládal a my byli na svého syna náležitě pyšní. Jediné, čeho jsme si všímali, bylo, že peníze, které dostal, ihned utratil.
Opět nastalo vysvětlování, že by si měl část peněz uložit do kasičky a že by měl přemýšlet, co si koupí. Snažili jsme se mu vysvětlit, že peníze se složitě vydělávají. Když bylo Vilémovi šestnáct let, začal chodit na brigády. Vždy dva týdny o prázdninách pracoval v místní továrně a vydělal si nějakou korunu. Jaké bylo naše překvapení, když v prosinci neměl Vilém ani korunu na nákup vánočních dárků.
Doufala jsem, že syn dospěje a změní se
Každý rok se opakoval stejný scénář. Vilém vše, co si vydělal nebo co dostal jako kapesné, okamžitě utratil. Za blbosti. Za počítačové hry a dobroty, ač byla doma plná lednice kvalitního jídla. V současné době je Vilémovi dvacet let. Ještě studuje, ale při studiu chodí na brigádu. Vydělá si opravdu hezké peníze, za které by si mohl něco hodnotného koupit.
Jenže Vilém peníze rozhází. Ač každý den vařím, tak Vilém často ohrnuje nos nad domácí stravou. „Mami, já nemám chuť na domácí čínu s rýží. Ani na včerejší šunkofleky,“ informuje mě syn. A to znamená jediné. Vilém si objedná jídlo s dovozem a v pokoji si pochutná na drahém jídle z restaurace. Nejčastěji je to hamburger nebo kebab v tortile. Mohu Vilémovi opakovaně říkat, jak neekonomicky se chová, ale je to marné.
Rozhodnutí, které musíme vydržet
S manželem jsme se dohodli, že Vilémovi jeho nákladný způsob stravování nebudeme proplácet. Doma jídlo je. Je to jídlo chutné a doma jsou i suroviny, ze kterých mohu synovi udělat třeba obložený talíř nebo domácí tortilu s trhaným masem a zeleninou. Je synovým rozhodnutím, že domácí strava mu nechutná a radši si zajede do města. Bolí mě z jeho způsobu života hlava, ale syn je dospělý a nemám právo ho soudit.
Peníze si vydělá, a pokud je chce utratit tímto způsobem, tak je to jeho volba. Strašně těžko to nesu. S manželem chodíme na večeři do restaurace minimálně, zdá se nám to příliš drahé. A náš syn, který studuje, se stravuje v restauraci čtyřikrát do týdne. Doufám, že až syn dostuduje a bude bydlet sám, bude si platit hypotéku a jiné náklady, tak pochopí, jak finančně negramotný je. Snad se změní k lepšímu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
