Petra (41): Otevřela jsem si pekárnu a rodina chtěla chléb zadarmo. Musela jsem nastavit hranice

Před časem jsem si splnila sen a otevřela vlastní pekárnu. Miluju ten okamžik, kdy celá ulice ještě spí a já vytahuju z pece první bochníky – křupavé, zlatavé, voňavé.

Eva (30): Splnila jsem si sen a otevřela vlastní butik. Netušila jsem, že máma a tety začnou zneužívat mojí dobroty

Rodina mě využívá

Myslela jsem, že tu budu denně potkávat sousedy – obyčejné lidi, kteří se vracejí pro další bochník, protože vědí, že peču srdcem. A opravdu, takových zákazníků mám dost. Jenže život mi rychle ukázal, že do pekárny se dá přijít i bez peněženky, zato s úsměvem a řečmi o rodině.

První byla teta Hana, královna příchodů bez pozdravu, zato vždy s taškou připravenou na čerstvý chléb. „Na dluh jen dnes, slibuju!“ říkala. A já, hloupá, jsem to zapisovala, i když to její „jen dnes“ se opakovalo každý týden. Pak přišel můj bratr se svou odzbrojující větou: „Vezmu dva, děti mají hlad...“ Pronesl to, jako by moje účty snad platil nějaký mecenáš. A nakonec – moje vlastní máma, která neustále opakovala: „Je to jen chleba, to si můžeš dovolit.“

Neříkám, že rodina pro mě není důležitá. Jenže když v kase začaly chybět peníze, přestože pekárna byla plná lidí, měla jsem pocit, že můj vysněný bochník se mění v tvrdý, okoralý kus každodenního stresu.

„Teto, to jsi říkala už minulý týden...“ povzdechla jsem si nedávno, když Hana zase prosila „na dluh“.

„No tak, nedělej drahoty, rodina je rodina!“ smála se a přihodila ještě koláček pro vnuka.

Tadeáš (48): Když jsem stavěl penzion, nikdo z rodiny mi nepomohl. Teď stojí ve frontě na dovolenou zadarmo

Musím s tím něco udělat

Sobota ráno pro mě bývala vždycky nejnáročnější. Vůně čerstvých housek naplnila celou pekárnu a já je s radostí skládala na regály. Sotva jsem položila na pult koš s rohlíky, dveře se rozlétly a vešla teta Hana. Kráčela tak sebevědomě, jako by jí to tu patřilo. „Já si jdu jen pro jeden bochníček,“ prohodila s úsměvem a už sahala po tom největším.

Neuběhly ani dvě minuty a vešel můj bratr. Rozhlížel se, jako by plánoval velký nákup. „Vezmu si rovnou dva, děti mají hlad,“ oznámil tónem, jako by mi tím prokazoval laskavost.

„Dva bochníky, to je sto šedesát korun,“ řekla jsem a podívala se mu přímo do očí.

„Fakt?“ rozesmál se. „Rodina má platit? Nepřeháníš to? Přece ti děláme reklamu, když jíme tvůj chléb.“

Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem začínala mít vztek. „Reklama mi nezaplatí elektřinu ani mouku...“

„Život není jen o penězích,“ odsekl, popadl chleby a zamířil ke dveřím.

Dívala jsem se, jak odcházejí jeden po druhém, a místo vůně čerstvého pečiva za sebou nechávali těžký pocit, že tahle naše rodinná dohoda je hodně jednostranná. V hlavě jsem začala počítat, kolikrát týdně odsud odcházejí s plnými taškami, zatímco já zůstávám s prázdnou kasou. Poprvé mě napadlo, že jestli něco neudělám, brzy se moje podnikání dostane do mínusu.

Jitka (41): Vždy jsem myslela jen na druhé. Pak jsem poprvé udělala něco jen pro sebe a změnilo mi to život

Chci, aby mě respektovali

Jen za poslední týden chybělo v kase přes tisíc korun a já si začala říkat, že už toho mám dost. Uvařila jsem si silnou kávu, sedla jsem si do kanceláře a vytáhla čistý papír. Fixou jsem na něj napsala velkými písmeny: „Rodina platí jako všichni ostatní.“ Vyvěsila jsem ho u pokladny, hned vedle ceníku.

V pondělí ráno dorazila máma. Vešla s úsměvem, ale když uviděla nápis, okamžitě zvážněla. „To je ostuda... takhle se chovat k rodině,“ řekla tiše.

„Ostuda je brát a nikdy nevracet, mami,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas.

„Ty vážně chceš od vlastní matky peníze za chléb?“ zeptala se nevěřícně.

„Chci, aby každý respektoval moji práci,“ řekla jsem. Podala jsem jí bochník a čekala na zaplacení. Sáhla do kabelky, ale v očích jsem jí viděla výčitku.

Sotva odešla, objevila se ve dveřích teta Hana. Přeměřila si mě pohledem a pak sjela očima na ceduli u pokladny. „Víš co, já sem chodit nemusím. Upeču si sama!“ zasyčela.

Za chvíli přišel bratr. Přečetl si nápis, ušklíbl se a beze slova odešel. Dveřmi práskl tak prudce, až z police spadl jeden rohlík.

Květa (57): Kamarádka mě jenom využívá. Už mě nebaví stále řešit jen její problémy

Rodina se na mě zlobí

Uplynuly tři dny. Po rodině ani stopy. Paní Zuzana, moje stálá zákaznice, mi s úsměvem řekla: „Pekárna není charita. Udělala jste dobře.“

„To se lehko řekne, hůř udělá. Vždyť je to rodina,“ odpověděla jsem, i když jsem jí v duchu dala za pravdu. Stav v pokladně poprvé vypadal tak, jak měl.

Jedno odpoledne se ve dveřích objevila máma. Vešla pomalu, rozhlédla se a přišla k pultu. „Cítíš se teď líp? Všichni se na tebe naštvali,“ řekla bez pozdravu.

„Cítím, že teď je to fér. A konečně mám z čeho zaplatit nájem,“ odpověděla jsem.

„Ale rodina je rodina...“ začala, a v jejím hlase zazněla výčitka.

„A právě proto by mě měla respektovat,“ skočila jsem jí do řeči.

Máma kroutila hlavou, jako by chtěla ještě něco říct, ale odešla. Zůstala jsem sama, s pocitem, že tohle téma ještě není uzavřené.

Večer, když zavírám pekárnu, vždycky se na chvíli zastavím u pokladny. Dívám se na bankovky a mince – ne proto, že bych byla chamtivá, ale protože jsou důkazem, že moje práce má skutečnou hodnotu. Už ji nedávám za úsměv a slib „příště“. A i když vím, že to rozhodnutí ovlivnilo vztahy v rodině, cítím, že konečně dýchám naplno. Hranice byly nastaveny a já je nemíním posouvat zpátky...

Další příběhy ze života →

Adriana (33): Nemám rodinu. Všichni v práci si kvůli tomu myslí, že mě mohou využívat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].