Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Aleš si doma připadal jako přítěž. Podle manželky nic neudělal správně, dokonce si z něj dělala legraci i před známými. Aleš je ve skutečnosti šikovný chlap, kterého si lidé váží. Jeho manželka to ale nevidí.
Někdy se probudím dřív, než se ozve budík. Otevřu oči, dívám se do stropu a snažím se zachytit zvuky v bytě. Kroky mé ženy Jany v kuchyni a její hlas, který zní tiše, jako by mluvila sama k sobě. Moc dobře ale vím, že to mám slyšet já: „Zase jsi pocákal linku...“
Beze slova vstanu, jdu do kuchyně, vezmu hadřík a utírám to, co jsem už utřel – jen asi ne tak, jak se má. „Takhle ne, Aleši... Všechno je samá šmouha,“ ozve se vzápětí...
Manželka mě jen kritizuje
Občas si v našem bytě připadám jako duch. Pohybuju se tiše, jen abych nikomu nepřekážel. Abych jí nedal záminku. Jenže i když si dávám pozor, nějaký důvod ke kritice se vždycky najde. Špatně jsem ustlal postel, kytky jsem zalil až moc...
Nejhorší je, že to pak vypráví přátelům a čeká, že se budu smát i já. Jsem přece takový ňouma a ona to se mnou nemá lehké. Všichni se smějí. Jenže mně do smíchu už dávno není.
Nejsem lenoch. V práci mi říkají, že mám zlaté ruce. Když se něco pokazí, volají mně, protože to opravím. Doma ale nikdo nevidí, co umím – jen co nefunguje, nebo co funguje „špatně“. Už se ani nesnažím vysvětlovat. Mým útočištěm se stala práce a paní Novotná, stará vdova odnaproti. Občas mě o něco poprosí, a já jdu. Ne kvůli ní, i když ji mám rád. Kvůli sobě. Protože u ní, mám pocit, že jsem užitečný.
Manželka mě ztrapnila
Před pár týdny k nám v sobotu přišli Janini přátelé. Jako vždycky jsem se držel v pozadí a jen jsem poslouchal, o čem si povídají. Pak mě Jana poprosila, abych vyměnil žárovku nad jídelním stolem. Podle mě byla v pořádku, ale jí se zdálo, že slábne.
Nechtěl jsem se hádat. Vzal jsem si štafle, odšrouboval kryt a vyměnil žárovku. „Aleš a šroubovák, to je nebezpečná kombinace!“ zasmála se Jana. Všichni se zasmáli.
Jeden z hostů – myslím, že to byl její kolega Marek – dodal: „Ale no tak, udělal to dobře.“
Jana mávla rukou. „On ví, že si dělám legraci...“
Ne, nevěděl jsem to. Protože to nikdy nebyla legrace. Pro mě určitě ne. Pořád jen nějaká kritika a vtipkování na můj účet. A tehdy ve mně něco prasklo. Jako balón, který se nafukoval roky, až už to nevydržel. „Ne, nevím,“ řekl jsem tiše, ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni. V místnosti zavládlo ticho.
Jana se na mě podívala a pokusila se o úsměv. Chtěla to ještě otočit v legraci, ale tentokrát to nešlo. „No tak...“ pronesla a mávla rukou jako obvykle.
Beze slova jsem odešel do předsíně, obul jsem se a vyšel ven. Sedl jsem si na lavičku před domem. Zíral jsem na pouliční lampy. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale jedno jsem věděl jistě – doma jsem byl vetřelec. A vůbec se mi tam nechtělo vracet.
Jiní lidé si mě váží
Začal jsem z domu odcházet častěji. Záminky jsem si nemusel vymýšlet. Někdo v práci něco potřeboval, nějaký známý na sídlišti měl problém. Jednou mě zastavila paní Novotná: „Aleši, hýbe se mi zásuvka... Bojím se ji používat.“ Opravil jsem to za pět minut. Stála ve dveřích s čajem a úsměvem. „Aleši, vy jste poklad. Všechno spravíte.“
V práci mě Lukáš poplácal po rameni: „Hele, ty bys měl mít vlastní dílnu. Nebo pojízdnou kuchyni. Vaříš líp než půlka restaurací ve městě.“
Ta slova mi zůstala v hlavě, protože doma mi nikdy nikdo neřekl něco takového. Možná i proto jsem domů začal chodit čím dál později. Nevadilo mi to.
Jednoho večera mi zavolala Jana. „Aleši, vrátíš se dneska dřív?“ zeptala se tak mile, jako by se nic nedělo. Ten tón jsem ale znal moc dobře.
„Mám ještě něco na práci,“ odpověděl jsem.
„Zase? Možná už se ani nechceš vracet, co?“
Mlčel jsem. A pak jsem řekl to, na co jsem se dřív bál i pomyslet: „Možná ne.“ A zavěsil jsem.
Ten večer jsem seděl u paní Novotné. „Nechci se k ní vracet,“ řekl jsem. „Všechno tam funguje líp beze mě.“
Chvíli mlčela a pak klidně odpověděla: „To není domov, Aleši. Když vás tam nikdo nechce, jsou to jen čtyři stěny.“
Přikývl jsem. Druhý den jsem se přestěhoval k Lukášovi.
Konečně jsem sám sebou
Jana byla naštvaná. Její vztek se postupně změnil v ticho. Možná jí došlo, že všechny ty „legrácky“ a scénky sehrané před přáteli nebyly vůbec vtipné.
Dočasně jsem bydlel u Lukáše. Spal jsem na rozkládacím křesle. Kuchyní voněl česnek a čerstvý chleba. Nikomu to nevadilo. Nikdo mi neříkal, jak mám krájet cibuli. „Člověče, poprvé po letech mám pocit, že jsem to já,“ řekl jsem večer Lukášovi u piva.
„A dobře děláš. Přestaň být kulisou. Buď hlavní postava,“ usmál se.
Začal jsem plánovat kurzy vaření. Přemýšlel jsem i o vlastní dílně. Paní Novotná mi přinesla starou stoličku k opravě – „protože nikdo to neudělá tak hezky jako vy, Aleši“.
Nevím, jestli se ještě někdy vrátím k Janě. Občas pocítím stesk, ale rychle zmizí. Neschází mi vztah, ve kterém jsem byl nikdo, stín nebo přítěž. Někdo, koho je třeba neustále opravovat, umlčovat a peskovat.
Dnes se nemusím nikoho ptát, jestli jsem udělal kafe správně. Dělám věci po svém a fungují. A když ne? Tak se zasměju. Sám sobě. Protože chci. Protože můžu. Nepřeju Janě nic zlého. Opravdu ne. Ať třeba ještě někoho potká. Ale mě už ne. Nebudu tam, kde musím prosit o pozornost a bojovat o respekt. Protože tam, kde nikdo nekoriguje každý můj pohyb, konečně můžu být sám sebou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Související články
