Aleš (34): Manželka měla plnou kontrolu nad mým životem. Svobodu mi přinesla až práce v zahraničí

Rád říkám, že můj život je tichý jako kapky deště bubnující na parapet během podzimního večera. Jako rádio hrající tiše v pozadí, zatímco moje manželka Jana si čte a nechce, aby ji něco rušilo. Někdy i moje vlastní myšlenky utichnou, jako by se bály, že pokud budou příliš hlasité, hned je někdo umlčí...

Mohlo by Vás zajímat:

Tom (39): Moje žena je organizátorka. Řídí všechno kolem sebe a ze mě dělá neschopného blbce

Podřídil jsem se jí

Moje žena je silná, rázná a rozhodná. Vždycky byla taková. Když jsme se poznali, obdivoval jsem její sebevědomí a způsob, jakým mluvila. Jako by jí patřil celý svět. A možná jí opravdu patřil. Byl jsem rád, že jsem si v tom světě mohl najít kousek místa vedle ní.

Postupem času za mě začala rozhodovat. Vybrala mi oblek na svatbu mého bratrance, marmeládu na palačinky, dokonce řešila i to, jak bych se měl chovat, když jsme byli mezi přáteli.

„Jani, myslíš, že bych mohl chodit do fitka?“ zeptal jsem se jednou nesměle a v ruce jsem svíral leták místního fitness klubu.

„Na co ti bude fitko? Stejně nikdy nemáš čas. Radši si zaběhej doma s vysavačem,“ odpověděla, aniž by odtrhla oči od telefonu.

Tehdy se smála. Já ne. Přestal jsem se smát už dávno, ve chvíli, kdy se můj život změnil v čekání na povolení. Než cokoliv vyslovím nahlas, musím si být jistý, že s tím Jana bude souhlasit...

Mohlo by Vás zajímat:

Radek (38): Přál bych si, aby moje manželka o sebe opět začala pečovat. Nepoužívá parfémy, mýdlo a smrdí potem

Manželka mě ovládala

Jako vždycky jsme měli pravidelný nedělní oběd s její rodinou. Jana vedla konverzaci, vyprávěla o novém projektu v práci, o sousedce, která zase špatně zaparkovala, a – jak jinak – lehce posměšně se zmínila i o mně. „Aleš se nedávno pokoušel uvařit těstoviny,“ řekla se smíchem a upíjela bílé víno. „Třikrát mi volal, aby se zeptal, jak dlouho se mají vařit. Nakonec je snědl rozvařené. Ale byl statečný, nestěžoval si.“

Všichni se smáli. Já jsem se jen usmál. Přesně tak se to přece dělá – usmějete se, i když máte pocit, že z vás dělají šaška. Nic jiného mi nezbývalo. Ale někde hluboko ve mně se něco probudilo. Možná bych se měl ozvat. Možná bych měl vlastní názor, kdyby mi někdo dal příležitost ho vyjádřit.

Vybavily se mi všechny ty chvíle... Když jsem chtěl jet na fotografický kurz, ale Jana řekla, že je to zbytečné vyhazování peněz. Když mi v práci nabídli novou pozici, ale znamenalo by to častější služební cesty. Ona rozhodla, že to není nic pro mě. Vždycky rozhodovala „pro dobro nás obou“.

Mlčky jsem seděl u oběda a cítil jsem, jak se ve mně pomalu probouzí něco, co spalo dlouhé roky, přidušené poslušností, klidem a podivnou potřebou nebýt na obtíž...

Mohlo by Vás zajímat:

Radek (44): Manželka vyhrála v loterii a nic mi neřekla. Jsem naštvaný a nechápu, za co všechny peníze utratila

Naskytla se mi příležitost

Jednoho dne si mě šéf zavolal do kanceláře. „Máme nový projekt v Norsku. Potrvá dva roky. Bylo by potřeba vést tým, jednat se zákazníky. Ty tomu rozumíš jako málokdo. Promysli si to, ale rozhodnutí potřebuji do konce týdne,“ řekl mi.

Reagoval jsem přesně tak, jak jsem byl zvyklý. „Samozřejmě... promluvím si s manželkou,“ odpověděl jsem automaticky. Ale když jsem vyšel z kanceláře, poprvé v životě mě napadlo: „A co kdybych si s ní tentokrát nepromluvil?“

Šel jsem chodbou, díval jsem se na tváře kolegů a přemýšlel. Co kdyby to bylo moje rozhodnutí? Co kdybych se neptal? Co kdybych prostě něco udělal sám? Samozřejmě, hned přišly pochybnosti. Jana by určitě nesouhlasila. Řekla by, že přece nemůže jít se mnou a všechno opustit, že má práci, byt, rodinu. A asi by měla pravdu, jako vždycky. Ale musím žít podle někoho jiného?

Ten den jsem jí neřekl nic. Domů jsem přinesl nákup. U večeře jsem poslouchal její historky o novém klientovi a kolegyni, která si spletla jméno ředitele. Přikyvoval jsem, usmíval se. Ale už jsem věděl, že jdu do toho...

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (39): Manželka se zbláznila do běhání a teď do toho nutí i mě. Já chci ale dál lenošit na gauči

Konečně jsem se jí postavil

Ve středu ráno jsem podepsal smlouvu. Trochu se mi třásla ruka. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Domů jsem šel pomaleji než obvykle. Chtěl jsem, aby ta cesta trvala déle.

Jana seděla v obýváku s notebookem a něco studovala. Bytem se nesl pach rajské polévky, nejspíš z pytlíku, protože pořádně vařila jen tehdy, když chtěla na někoho udělat dojem. Sedl jsem si ke stolu a chvíli mlčel. Pak jsem se zhluboka nadechl. „Podepsal jsem smlouvu. Za dva týdny letím do Norska. Na dva roky...“ vychrlil jsem ze sebe.

Jana na mě hleděla, jako by nerozuměla mým slovům, nebo nemohla uvěřit, že jsem je vyslovil. „Co prosím?“ vyjekla a prudce vstala. „Bez dovolení? Jak můžeš?“ Obličej jí zrudl, oči se jí rozšířily vztekem i šokem.

Věděl jsem, co přijde – výčitky. Že přece máme společný život, že se musíme radit, že jsem zrádce, sobecký a nezodpovědný. Ale mlčel jsem. A když jsem konečně promluvil, řekl jsem jen jedno: „Neptal jsem se, protože bys mi to stejně nedovolila.“

Zmlkla. Nevěděla, co na to říct. Dívala se na mě, jako by před ní stál úplně jiný člověk. A možná opravdu stál. V tu chvíli jsem už nebyl ten Aleš, který se kdysi ptal na svolení jít do fitka, který jí volal s dotazem, jak dlouho vařit těstoviny. Byl jsem někdo jiný.

Ten večer už nepromluvila. Jen mě probodávala pohledem. Já už jsem si v duchu balil kufry, přemítal nad služebním bytem a tím, co mě v Norsku čeká.

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (49): Manželka zavedla nový jídelníček plný luštěnin a já kvůli tomu trpím. Kolegové mi dávají nelichotivé přezdívky

Konečně můžu začít žít

Druhý den jsem z práce přišel o něco dřív. Ze skříně jsem vytáhl náš největší kufr, ten, který jsme použili jen jednou, když jsme letěli na dovolenou do Řecka, a začal jsem balit. Do kufru jsem ukládal svetry, trička, pár kalhot.

Jana se objevila ve dveřích, když jsem si vybíral košile. „A co teď? Prostě odjedeš? Necháš mě tu samotnou?“ zeptala se chvějícím se hlasem.

Podíval jsem se na ni a uviděl ženu, která měla celé roky všechno pod kontrolou – a teď jí to někdo sebral. Nebyl to svět, jaký znala. A já už jsem nebyl ten Aleš, kterého znala. „Opouštím to, co nikdy nebylo moje. A zůstávám sám se sebou,“ odpověděl jsem klidně.

Neřekla nic. Jen začala skládat moje košile, jako by mě balila na služební cestu, ze které se vrátím za dva dny. Na okamžik jsem měl chuť jí poděkovat. Neřekl jsem nic. V tom tichu jsem poprvé pocítil něco nového – úlevu. Tichou, ale nepopiratelnou úlevu. Věděl jsem, že to nebude snadné. Věděl jsem, že se mi občas bude stýskat. Ale poprvé v životě jsem se necítil jako mrtvý chlap...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jan (35): Moje manželka mi neustále lže a mě to už opravdu unavuje. Bojím se, kam až to může zajít

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].